Nemá smysl polemizovat nad tím, proč kniha vyšla až nyní, když autor hned na prvních stranách tvrdí, že vznikla už před čtyřmi lety a to za necelý měsíc, ani o tom, jestli nám náhodou nekecá (čemuž by nasvědčovaly různé zmínky v knize). Stejně tak není potřeba rozebírat, jestli jestli je nová mistrova kniha kvalitním literárním dílem. Každý, kdo od něj někdy něco četl (a zároveň má všech pět pohromadě), ví, že to prostě není možné. Těžko říct, jestli to prostě jen nedokáže, nebo se o to ani nikdy nepokusil. Na druhou stranu patří většina jeho knih mezi silně zábavná díla.  Kdysi popsal pan Sklenář v „recenzi“ na Vládce strachu Kulhánka i jeho fanoušky následovně: „Stejně jako oni je uchvácen céčkovou filmovou produkcí, stejně jako oni nepotřebuje vědět, poznat, ani tvořit nic nového, stejně jako oni slátá páté s devátým naprosto pohlcen a duševně paralyzován jednoduchými ikonami, ze kterých vzniká globální mýtus ohromující mladé učně.“ mělo jít pravděpodobně o odsouzení nízké hodnoty jak autora tak díla, o čtenářích nemluvě. Bohužel mu unikla jedna sice drobná, leč poměrně zásadní věc – přesně tohle my sem tam chceme! Co na tom, že příběh i zápletka jsou slabší než scénář Avatara křížený Stmíváním a zahrané Van Dammem? I kdejaký inteleguán si občas tajně užije nějakou tu brakovou srajdu. Vzhledem k tomu, že tentokrát mistr skáče z minulosti do budoucnosti a zpět s vášní milovníků Portalu, je samotné nastínění děje trochu ošemetné a pravděpodobně se nevyhnu jemným spoilerům. Pokud jste knihu zatím nedočetli, doporučuji se k článku vrátit až po dočtení. Pokud zatím koupi zvažujete, zjednoduším vám to: Cena mi přijde drobet přestřelená, ale pokud jste měli rádi Vládce, bavil vás Noční klub a užívali jste si pošťuchování Tobiáše s libovolnou osobou dívčího pohlaví, neváhejte a čtěte. Jestli si knihu koupíte nebo počkáte, až bude dostupná v knihovně, nechám na vás.

Hlavním hrdinou je i tentokrát záhadný muž s Minulostí a děj je zasazený do světa již zmíněných Vladců strachu. Jan je drsný jak šmirgl, nepřátelé se z něj pomočují, náhodné kolemjdoucí vlhnou (přesto že opět nejde o výstavního hezouna). A stejně jako obvykle i tentokrát jde o pana Spravedlivého. Tím nechci říct nutně Hodného, i když i takovéto označení by pan Mluvčí nejspíš snesl. Tedy spíš Ex-mluvčí. Jeho „briefingy“, odehrávající se převážně v Evropě, neunikly pozornosti klanu Hashimoto a tak dostal pán Lánský důrazné doporučení, že by bylo nejvhodnější přijmout zaměstnání rentiéra někde daleko za mořem. Tady si neodpustím drobnou vsuvku: Bůhví proč někteří autoři musí míti samé Dubské, Jánské, Lánské a Lipské, a zbláznili by se, kdyby se hrdina jejich knihy jmenoval, řekněme, Slepička. Každopádně poté, co pan Lánský rezignoval na svoji pozici v Bance, místo pobírání tučné renty nejdříve zkusil „podnikat.“ Nejdřív to sice šlo, ale pak se podělala děsná kopa věcí. A tak na začátku knihy žije hlavní hrdina klidným životem lidí, kterým nedá pokoj FBI, ve světě, kde se k tom upírů začínají objevovat také zombáci, proti kterým jsou světové vlády bezbranné. Našemu hrdinovi se sice nechce do ničeho motat, ale znáte to – najednou je člověk po lokty v mozcích, ani neví jak. Svět se řítí v širou řiť, kolem pana Lánského se začínají dít zatraceně nepříjemné věci a motat zajímavé ženy. Občas narazíte i na nějakou tu starou známou postavu. Svět se sám nezachrání, ale to by jeden nevěřil, čeho všeho je rentiér s kyselinou v mozku schopen.

Pokud bych jednotlivé časové skoky poskládal tak, jak na sebe časově navazují, měli bychom tu v podstatě klasickou Kulhánkovinu. Místy řídkou, místy přestřelenou a občas bezradnou. Rozsekání děje na kopu vzpomínkových částí knize pomohlo. Pořád se nejedná o žádný řemeslný skvost, ale s předchozí mistrovou knihou, Stronciem, se s tím vůbec nedá srovnat. Některé pasáže sice i přesto působí zbytečně nebo bezradně, ale svižně utečou a čtenář je záhy vytěsní z paměti. Hlášek proti předchozím knihám ubylo (viděl bych to tak na úroveň Vládců), ale díky tomu nepůsobí křečovitě jako v případě již zmíněného Stroncia. I „výplňové“ dialogy tak působí živěji a je vidět, že se Kulhánek vrátil k těm z Nočního klubu a po vzoru moderních paranormálních romancí je dále rozvinul. Pokud některým zarytým odpůrcům zmíněné literatury právě zazvonila čelist o podlahu, dobře jim tak. Právě upíří paranormální romance totiž jak Noční klub tak i Vyhlídka na věčnost, připomínají nejvíc. Vám nepřišlo podezřelé, že právě Klubu přišlo na chuť mnohem víc dívek než jeho dřívějším knihám? Na záchranu dětí to nesvedete, Jonáš už tu byl v Cestě krve a Pumlíč zase ve Vládcích. Mimochodem – dvoj(troj)kombo hrdina+dítě(+kost) se vyskytuje v autorových nejlépe hodnocených knihách. Náhoda? Pochybuji. Ale zpět k dialogům a celkové struktuře. Když pomineme uondané literární prvotiny typu Stmívání, najdeme mezi těmito romancemi a Kulhánkem až překvapivou shodu. Hlavními postavami jsou Výjimeční Hrdinové, v sázce je osud jejich světa (ne nutně celé planety, stačí třeba rodina, klan atd.), jejich schopnosti postupně rostou dalece nad jejich původně drsnější sidekicky/milence/milenky, teče čím dál víc krve, střev i mozků, a děj je ve své podstatě klišovitý, jednoduchý a čtenáře nijak zvlášť nezajímá. Místo toho, jak dopadne kniha, se zajímají, jak a s kým skončí jejich oblíbení hrdinové (o tom, že nakonec všem nakopou zadky, nepochybují). Větší část knihy stojí stejně jako tady na dialozích a z nich nejvíc na šťavnatém popichování a drzé bohorovnosti. Nebyl by problém jich většinu zkrátit nebo zrušit, občas jsou až infantilní, ale právě díky nim fanynky (a fandové) na postavách lpí.  Takže až budete příště ohrnovat nos nad podobnou knihou, zkuste si vzpomenout, že sami občas nečtete nic jiného.

Nebudu tvrdit, že tento pozvolný vývoj Kulhánkovy tvorby sedne každému, setkal jsem se i s názory, které „uslintané“ vycpávkové dialogy i celé kusy příběhu (tábor) odsuzují. Na druhou stranu udělala Vyhlídka radost snad každé dívce, se kterou jsem se po přečtení bavil – je to kniha stravitelnější pro moderní mladé ženy. Přesto nebo možná právě proto zaútočila Vyhlídka na čelní příčky prodejních žebříčků českých knihkupectví. Ono je totiž opravdu fajn si jednou za čas přečíst podobnou oddechovku, kde se neřeší žádná extra dramata a místo toho, aby člověk s hrdiny prožíval hluboké utrpení, se prostě u čtení baví a usmívá. Že jde o popkulturní brakový výblitek bez hlubší hodnoty, kterým by měl kulturní člověk opovrhovat? No bože, jako kdyby na tom byl třeba Viewegh v dnešní době lépe. Hlubokých poselství jsou plné knihovny, když sáhnu po Kulhánkovi, chci se bavit. Miluju brak!

coverNázev: Vyhlídka na věčnost
Autor: Jiří Kulhánek
Rok vydání: 2011 (ČR)
Vydavatel: Crew
Koupit online: Seqoy