ninza2Kupodivu vůbec nebyla špatná. Jen nechápu, proč je na webu v anotaci používáno označení „Naturo“, když v knize samotné (a to jak uvnitř tak v anotaci) je používán skutečný název seriálu – tj. Naruto (vysvětleno, automatické opravy ve wordu = šlendrián zaměstnanců eshopu). Bohužel, ostatní hrůzy v japonských názvech zůstávají. Ale o tom až později. Desetiletá Barbora má pech, protože její táta sejmul autem nějakého ožralu a šel si za to sednout. Mít tátu v krimu je cejch, který se nejen u dětí ve škole těžko smývá, a tak se spolu s mámou odstěhovaly do Prahy. Jednak proto, aby unikly „příjemnému okolí“ (všichni dobře víme, jaké jsou Češi skety) a pak také proto, že dům prodali a většinu peněz vynaložili na odškodné, protože po mladém opilci zůstala manželka a roční dítě. Malá Bára hledala útěchu ve svém oblíbeném kresleném seriálu, čímž se nijak neliší od většiny řvounů na již zmíněném webu. Protože se rozhodla, že bude drsná jako Naruto, Sakura či „Saske“, začala se v novém domově stavět na vlastní nohy, vědoma si toho, že co si neudělá sama, to nemá. Pomůže jí to se vyrovnat s rozličnými nástrahami světa desetiletých (ona sice tvrdí, že jí je 11, ale kecá) a postupně se začíná chovat čím dál víc jako Mirek Dušín v sukni, protože si z Jetixáckého dabingu a cenzurované verze Naruta odnesla vizi, že správný „ninža“ chrání svoji vesnici a pomáhá koťatům, starým lidem i nezaměstnaným (vedení sociální demokracie i občanských demokratů by k ní mohli do učení).

ninza1Dovolil bych si s čistým svědomím tvrdit, že co do příběhu toto dílko splňuje vše, co by od něj člověk čekal, takový běžný průměr dané kategorie. Je to prostě taková nenáročná literatura pro malé holky, než přesedlají na „dospělejší“ dívčí romány. Objevuje se zde několik běžných témat ze života dětí, figurují tu i první zamilování (a to dokonce do 2D postavy, což se většinou stává trochu starším fanouškům anime – a to zejména mužům a to ještě těm, kteří jsou natolik asociální, že si nedokáží nabalit nic 3D – jedno či dívku, chlapce nebo morče). Příběh poměrně rychle utíká, aby se vešel na 126 stran knihy, a jeho závěr je v podstatě takový, jaký má u podobné knihy být. Nepřekvapí, neurazí, prostě klišovitý happy end. Dokážu si představit, že podobný námět uvidím někdy v rámci hraných pořadů pro děti na obrazovce České televize – několikrát jsem si při čtení vybavil jejich seriál Jozef a Li. Co už je na knize horší,  jsou cena (189kč za 126 stran? Proboha kde to jsme?) a absence odborné redakce. Nevěřím, že tato kniha redakční úpravou prošla (a také jsem zmínku o redaktorovi nikde nenašel), protože pustit do tisku tolik snadno odstranitelných chyb… to by si nikdo odpovědný netroufl. Krom občasných stylistických paskvilů, které se běžně při psaní stávají, obsahuje kniha i  celou sbírku japonštinářských kiksů. Na ukázku předkládám slovníček z konce knihy, který je koncentrací těchto chyb, i když bylo vynecháno „kamikadze“. I v tomto případě jsou to spíš chyby k smíchu, rozhodně ne k podobným výpadům, jaké jsem zaznamenal na internetu.

Ano, autorka vnímá celý seriál idealizovaně, dělá běžné „nezasvěcené“ boty, ale nikoho neuráží, seriál Naruto vychvaluje a dokonce tam píše o českých otaku blozích. Prostě mi to nedá, abych si do té bandy zamindrákovaných internetových kreténů, kteří se považují za největší fanoušky Naruta, nerýpnul. Doporučuji povídat se například  na tento link, který poměrně jasně ukazuje úroveň těchto lidí. Pochybuji, že některému stálo za to si knihu vůbec přečíst, ale přitom by autorku nejraději zažalovali, vynadali jí do obličeje, fyzicky inzultovali nebo rovnou upálili. Že si takto kompenzují délku svého přirození pubertální kluci, už jsem si zvykl. Ale že se takto chovají i dívky, mne docela zaráží a nemálo mrzí. Nechci autorku hájit, ze slova „ninža“ mi vstávají vlasy na hlavě. Její definice slova otaku mne pobavila („Pustila jsem si zase blog Naruta, četla, co psaly holky otaku, to znamená čtenářky a malířky obrázků.“), nicméně dovětek této definice je velmi krutě pravdivý:  „Občas se musím i smát a někdy si říkám, že mají taky IQ malé tykve.“ Skoro jako by tušila, kteří lidé budou kritizovat její knihu.

PS: Osobně nemám nic proti fanouškům jakéhokoliv seriálu a sám jsem Naruta viděl (čtu ho pořád, ale koukat už se na to nedá). Jestli mne ale něco vytáčí, jsou to nepřizpůsobiví fanatici – jedno jestli jsou to nacisté, členové sekt, fanouškové Michaela Jacksona nebo fanouškové Naruta (a právě oněm fanatikům já říkám narutardi – nevztahuji toto označení automaticky na všechny fanoušky tohoto seriálu).