MBMH je desetidílným remakem stejnojmenného korejského filmu, který jsem samozřejmě neviděl. Přesně jak je uvedeno v perexu se točí kolem studia mladého kandidáta na post šéfa jedné z jakuzáckých rodin, Makia Sakakiho. Pokud si myslíte, že tak hloupý, jak popisuji, nikdo být nemůže, pak váz zklamu – je možná ještě víc. Dělají mu problémy počty s čísly vyššími než je počet jeho prstů, kanji level má zhruba na mé úrovni a v historii Japonska ho trumfne průměrný Čech. Prostě materiál, který by u nás aspiroval nejprve na vyhazov ze zvláštní školy a následně na pravidelný příspěvek státu na sociálních dávkách/invalidním důchodu.

Jeho otec je však přece jenom zkušený jakuzák a tak synka donutí dokončit si alespoň středoškolské vzdělání – jinak nemůže převzít rodinu a místo něj ji dostane jeho mladší bratr, toho času úspěšný student VŠ ekonomické (u kriminálníků v poslední době čím dál oblíbenější škola). Díky známostem otce se tak Makio dostává do posledního ročníku střední školy St. Agnes, která má hned několik zvláštností – ředitele jim tam dělá král Miroslav na odpočinku, prodávají zde limitované série pudingu vyráběného z božské many a v učitelském sboru je přesně tolik lidí, kolik je na škole tříd. Docela by mne zajímalo, kdo supluje, když někdo z kantorů marodí.

Samozřejmě, jediný, kdo ví o Makiově původu, je pan ředitel, spolužáci i učitelé ho mají za normálního sedmnáctiletého retardovaného delikventa, který byl na jejich školu přeřazen. Rozjíždí se tak celá řada docela vtipných situací, kdy si musí chudák jakuzák dávat pozor, aby se neprozradil nebo nedejbože někoho z těch parchantů středoškolských nezabil. Vyučování je ubíjející, Makio má pocit, že na něj mluví cizí řečí a jediné, co ho na škole drží, je jeho posedlost pudingy. A aby toho nebylo málo, do srdce člena jakuzy, který si zatím bral do postele každou, na kterou měl chuť, se začíná vkrádat první láska…

Vzhledem k tomu, jak je toto dorama krátké, člověk u něj nezabije moc času a příjemně se pobaví. Buď začínám být otrlejší a mění se mi vkus, nebo se za posledních 6 let japonci v herectví opravdu zlepšili – jinak si totiž nedokážu vysvětlit, jak to, že jsem jejich přehrávání (dříve opravdu pověstné), prakticky nevnímal. Navíc… ony ty expresivní výrazy, přehnaná gestikulace a řev tak nějak k jakuzákovi patří. I zbytek výkonů je na dost slušné úrovni, až jsem koukal. Ve scénáři navíc není příliš prostoru pro hluchá místa, takže děj opravdu odsýpá a než se nadějete, sledujete poslední díl. Pokud máte chuť na komediální seriál, rozhodně můžu doporučit – a to i zástupcům topořivějšího pohlaví – gaylordů je v seriálu opravdu minimum, Makio je chlap každým coulem.