(Abych předešel další záplavě stížností přes různé sociální kecálky: Následující tři odstavce jsou pokusem zachytit, jak by na knihu nejspíš nahlížel průměrný šovinistický fantazák, nejedná se o můj dojem z knihy, ten následuje až poté)

Když to vezmu jedním vrzem – je to vyprávění kurvy. Sice ne obyčejný, ale stejně. Ne, že bych nečetl knížky, ve kterých hlavní postavě fyzicky chybí koule, ale stejně jsem měl zvláštní pocit, když děj začíná v rámci politiky mezi dvanácti bordelama. Protože se děj odehrává v alternativní Evropě, konkrétně na území Francie, kde žijí potomci vzniklí z krve Ježíše a Máří Magdaleny, nikoho to moc nevzrušuje. Na prostituci je tam každej zvyklej a jak je u frantíků typický, píchají stylem „každý s každým“ bez ohledu na to, jestli je to chlap, ženská, kobyla nebo vydlabaná dýně. Vzhledem k tomu, že hrdinové tlustých svazků mají sklon být v něčem nejlepší, začal jsem se bát, že Phèdre (hlavní hrdinka) bude nejlepší v tom, jak roztahovat nohy. A jo, skoro jsem se trefil. Krom toho, že ji vychovávali v bordelu, má ještě na oku červenej flek, který označuje Kushielovu služebnici. To v podstatě znamená, že je extrémní masochistka, a když jí zákazník jednu ubalí, pomalu se z toho udělá. Zapomeňte na předehru, pěkně ji ojet na sucho jako jihoafrickou šlapku, tak to má nejradši! Ale k tomu se dostaneme.

Už jako malou ji totiž z bordelu vykoupí Anafiel Delaunay, tajemná postavička, která v podstatě špehuje a tahá za kdejaké nitky, prostě si tak nějak hraje šachy v rámci vysoké politiky. Ten Phèdre začíná vyučovat, aby z ní udělal agentku. Samozřejmě, že s ní nespí, koneckonců je to ještě malá žába, i když na své patnáctiny, kdy bude moct začít dělat špeha-kurvu, se těší jako kněz na nové ministranty. Normální chlap by čekal, že se pak něco začne dít, ale kdepak, prostě se v podstatě jen kurví, popisuje a děj se líně posouvá dál a dál. Že by tam byla nějaká akce, to ani náhodou, i to kurvení je popisovaný spíš jako sbírka milostný poezie než nějaká akce. Přes všechny ty biče, rákosky, pouta a vůbec, buď autorka popisuje kdejaký nepodstatný hovno nebo celou věc přeskočí úplně a řeší politiku. A to prosím metodou „co věta, to odstavec“, přičemž na stránce knížky je odstavců tak průměrně pět nebo šest. V Normanově sérii o planetě Gor si ženský taky sundávají hadry a lehají na záda jen alfasamec vytáhne bič, v nadšeném očekávání slastné bolesti, ale tam se s tím aspoň tolik nepopisuje, hrdina je ojede frekvencí šicího stroje a jede se dál.

Postupně se objevují bojovníci, kteří budou chránit počestnost život hlavní hrdinky, únosy, barbarští náčelníci, vražedné úklady, pokusy o svržení trůnu atd. atd. – jestli ale čekáte nějakou změnu v tempu, chyba lávky. Phèdre dělá svou práci skutečně dobře. Za celých 655 stran příběhu se nenaučila s mečem nebo jinou zbraní, všechny životní situace řeší tím, že lehne na záda a roztáhne nohy. a i to roztažení je popisováno stylem, že by člověk pomalu potřeboval slovník cizích slov. Její ochranka, celibátník jménem Joscelin, sice zabíjet umí, ale většinou to nedělá a jeho primárním účelem je asi vypadat mužně a zároveň chlapecky nevinně, asi aby měly čtenářky, které se shlédnou v metodách hlavní hrdinky, nad kým slintat a koho toužit zneužít. Jako zlatej Žamboch nebo Kulhánek, ti se s tím tolik nepářou, prostě fik fik, ať je to šukačka nebo souboj a jede se dál, knížka je akční a furt se něco děje. Takže pokud patříte k fantazákům, kteří potřebují hutný a dynamický děj, pro které je Planeta Gor zemí zaslíbenou a kterým při slově politika naskakují pupínky, sáhněte jinam, i Stmívání vám bude připadat akčnější a u popisu Phèdřiny práce se budete cítit divně, protože tohle z porna neznáte. Zbytek může číst bez obav dál.

Pokud teď čekáte, že napíšu, že jsem si v prvních třech odstavcích dělal legraci… nedělal. Kushielova střela je opravdu příběhem děvky (respektive Společnice s velkým S) a ten je opravdu vyprávěný nastíněným způsobem. Opravdu se tam také poměrně běžně vyskytuje styk osob stejného pohlaví. Průměrného konzumenta brakové fantasy pravděpodobně odradí už prvních pár kapitol (a nebo si z knihy odnese dojem, popsaný výše). Nejspíš ho neodradí ani tak dějem, ale slohem. Ono začít vyprávění mezi dvanácti „dvory“ (top class nočními kluby) není tak divné, jak by se někomu mohlo jevit a čtenář si rychle zvykne. Učednická léta u tajemného mistra už potom známe ze spousty ostatních knih. Ale ten sloh… ani já jsem nebyl schopný číst Kushiela tempem, na které jsem zvyklý a opravdu mne to ze začátku rozčilovalo. Délka vět, jejich stavba, způsob, jakým hlavní hrdinka vypráví svůj příběh, používání košatých slov… nic pro sváteční čtenáře. Když jsem přemýšlel, co mi tento způsob psaní připomíná, došel jsem poměrně rychle ke jménu Mika Waltari. A k jeho Sinuhetovi. Dodnes si vzpomínám, jak si na střední někteří lidé stěžovali, že „je to divně napsaný, že se jim to špatně čte“. Pokud znáte, máte představu. V žádném případě netvrdím, že je to špatné. Jen jiné, nevšední a svým způsobem okouzlující a osvěžující. Květnatá souvětí, vzletné obraty… to nejsou zrovna typické nástroje moderní češtiny a právě tady ukazuje Careyová svou sílu. Jednotlivá slova skládá do složitých vzorů, pomocí kterých tká příběh spíš jako velkou krajku než aby z nich pletla provaz, na který jsme poslední dobou u fantasy zvyklí.

Děj je, jak už jsem naznačil, silně politicky orientovaný. Kurtizána Phèdre a lidé kolem ní totiž hrají opravdu vysokou hru. Karty se odkrývají postupně a autorce se to většinou daří dost šikovně na to, aby celek dával smysl, pozorný čtenář si mohl budoucí směřování částečně odvodit, ale zároveň mu nebyl děj jasný jak facka na 300 stran dopředu. Fantastických prvků se skoro nedočkáte a nebýt pár drobností, asi bych se u Kushiela přikláněl spíše ke kolonce „historická fikce“, ale to vůbec nevadí. Ostatně když si vzpomenu třeba na Ságu Impéria (Feist a Wurtsová), nebo na intriky v Malazské knize padlých… jsou super, ale občas je přehluší příliv fantasy prvků. S tím se tady snad až na jeden případ nesetkáte. Postavy v Kushielovi jsou sice z většiny dost neoriginální (podobných pletichářů, bojovníků, barbarských králů a prohnaných mrch už tu bylo…), ale hlavní hrdinka to do značné míry vyvažuje. Bohem označená masochistka, která se rodí jednou za desítky let, vycvičená kurtizána a zároveň chytrá agentka by v průměrném díle záhy skončila jako desítky klasických Mary Sue, sváděla by celé národy, šermovala mečem líp než Berlusconi kašpárkem a nejspíš by časem ovládla i magii a stala se nesmrtelnou bohyní. Phèdre… zůstává, čím je. Nemůže se spoléhat na sílu, nevlastní nevyčerpatelný zdroj financí, nevelí armádě. Má jen hlavu a své tělo – a tak dělá, co umí.

Jako chlap jsem z toho měl občas celkem zvláštní pocit, tempo vyprávění opravdu odpovídá spíš starým románům pro ženy, ale většinu času jsem byl spokojený. Autorka nedělá z knížky kousek zralý mezi červenou knihovnu. Phèdre sice své tělo využívá často, ale zdaleka ne pokaždé je to na stránkách rozebíráno a když už je, jde o… jak to nazvat… asi o erotiku pro ženy. Na popis sexu, který je obvyklý u mužských autorů (drsná akce, kdy hlavní hrdina svedenou dívkou vysmejčí kdejaký roh, rozlomí postel a prorazí dveře, on funí, ona vřeští křičí rozkoší a následně vyčerpaně umdlévá pod přívaly orgasmů) nebo pokleslé ženské literatury (vášnivý milenec, který ženu svlékne ze saténu, přisaje své horké rty na její bradavky, prudce ale něžně se jí zmocní a její vášeň mu vybuchne v náručí) zapomeňte. Careyová se snaží působit na fantazii komplexněji. Není výjimkou, když před samotnou souloží nejdříve „představí“ aktéry (jejich odění, aktuální náladu, stupeň opilosti a společenskou pozici vůči Phèdre) a poté místo styku (jak vypadá místnost, jaké hračky jsou připraveny atd.). O samotném průběhu se příliš nerozepisuje – podle mne předpokládá, že vjemy nabuzená představivost čtenářek věrně dokreslí zbytek a ona nemusí ztrácet čas.

Nebudu tvrdit, že je Kushielova střela dokonalá. Některé pasáže jsou na můj vkus opravdu rozvleklé a jinde mám zase pocit, že by bylo lépe, kdyby se autorka rozepsala víc. Rozhodně ale patří ke kvalitním, zajímavým a na naše prostředí dost netypickým počinům. Bohužel, jak už vám z článku asi došlo, zdaleka nejde o knihu pro každého. Květnatá ich forma, neustálé intriky a politikaření, sloh… V originále bych se asi k dočtení nedonutil, zkusil jsem jednu kapitolu a pokoušela se o mě deprese. Pokud bych měl Kushiela někomu doporučit, pak pravděpodobně dospělým, sečtělým a inteligentním dívkám/ženám a milovníkům intrikaření. Pokud nepatříte ani do jedné skupiny, můžete si zkusit malé porovnání – pokud jste četli Johnatana Strange a pana Norrella a knížka se vám líbila, můžete zkusit i Kushiela. Pokud ani nevíte, o čem mluvím, raději si pusťte fotbal nebo Šeherezádu.

PS: Použité obrázky jsou z japonského vydání – co říkáte na Joscelina a Hyacinta?
coverNázev: Kushielova střela [Kushiel’s dart]
Autor: Jacqueline Carey
Rok vydání: 2009 (ČR)
Vydavatel: Trifid
Koupit: Fantasya