Když se řekne Neil Gaiman, snad každý si vybaví Sandmana, ti sečtělejší pak Nikdykde či Americké bohy. Jeho díla oplývají originálními postavami, skvěle podanými charaktery, fantazií a v neposlední řadě také zvláštní poetikou. Pokud jste snílci, nemůžete než jeho knihy milovat. Bohužel ne všechna jeho díla jsou stejně kvalitní. Kniha hřbitova je toho důkazem – čímž nechci tvrdit, že je to kniha špatná.

Příběh vypráví o malém batoleti, které přežilo masakr vlastní rodiny a po čtyřech se dostalo až na nedaleký hřbitov, kde se ho ujali zemřelí. Knížka se čte doslova sama, má hezky velká písmena, která doslova proudí skrze oči do čtenářova mozku. Kdyby tak proudila jinam, třeba do srdce, bylo by to bohužel jistě mnohem lepší. Jakmile totiž zapojíte při louskání Knihy hřbitova mozek, máte problém. Děj sice volně plyne, ale zároveň se v něm objevují nové a nové skutečnosti, které se autor nenamáhá vysvětlovat či jakkoliv zasazovat do daného světa. Prostě se to hodí, tak to tam dáme. S blížícím se koncem knihy stránky působí, jako by si autor nebyl úplně jistý, čím je chce zaplnit. Děj se děje, ale vyvrcholení se neblíží. Jako soulož po přemíře absinthu – neúnavně se lopotíte, je to i trochu příjemné, ale konec je tak v nedohlednu, že se na celé snažení nakonec vyprdnete.  Kniha hřbitova je na tom téměř identicky – příjemně vám to uteče, ale na konci si řeknete „no nic, tak asi konec, no – ale docela jsem si to užil/a“.

Postavy, které jsou obecně Gaimanovou silnou stránkou, jsou tu načrtnuty spíše skicovitě – poručník Nika učí a hlídá, boží pes za něj občas supluje a zloduši jsou zlí. Jako by tomu něco scházelo. Občas se z monotónnosti příběhu vyloupne zajímavější pasáž, ale bohužel se vše až příliš rychle vrací do normálu. Je jasné, že jde o knihu pro mladší čtenáře (tak 12 let), ale i tak si to neodpustím – dramatičtěji vystavěný příběh má i první Harry Potter. Tak nějak mi to připomnělo dějovou křivkou Stmívání, byť mnohonásobně lépe napsané.