Lidstvo se ocitlo z neznámých příčin na okraji propasti a většina vysokých představitelů neviděla jinou možnost, než se pro Dobro všech uzamknout v konkrétní době. Vzdát se výdobytků moderní doby a předstírat, že se nacházíme v překrásném a nepříliš konkrétním fiktivním 18. století. Ale co si počít s menšinou, která se do nové společnosti nehodila nebo dokonce protestovala proti jejímu zavedení? Právě z tohoto důvodu vznikl Inkarceron. Supermoderní vězení a živoucí počítač v jednom. Civilizovaná doba si žádá civilizované řešení a tak se měl stát Inkarceron pro odpadlíky i zločince jakýmsi pomyslným rájem na zemi. O vzdělání se měla starat kasta vědců a učenců a nově určený „odpad společnosti“ se měl dál množit a užívat si přepychu ve fešáckém kriminálu. Kdyby vězení postupem doby nezešílelo.

Samozřejmě jak už to tak bývá, ani ve „svobodném světě“ není situace zrovna idylická. Svázání Protokolem (dohodou o zachování věrnosti stanovené době) ničí přirozenou touhu lidí po poznání, zvolna nahlodává jejich charakter a navádí k pokrytectví. Určitě to znáte – všichni se navenek tváří, jak hrozně se snaží chovat podle určitých pravidel, ale když je nikdo nevidí, kvůli vlastnímu pohodlí je porušují, kde se jen dá. Ono se asi ani není moc divit, komu z nás by se chtělo prát v neckách, když můžeme použít supermoderní pračku. Samozřejmě, o nějaké třídní rovnosti nemůže být ani řeč, co projde pánovi, může stát sluhu život. Místo dlouhodobého ustrnutí, v které lidstvo doufalo se tak dostavuje hnilobný rozklad.

Rozklad, o kterém ovšem nikdo uvnitř Inkarceronu netuší. Stejně jako se ve vnějším světě vypráví pohádky o úžasném ráji uvnitř, vypráví se v kobkách Inkarceronu skazky o nádherném světě, kde svítí hvězdy. Finn je poslouchá zvlášť rád, protože se nemůže zbavit pocitu, že právě on zvenčí přišel. Dětství si nepamatuje a jeho rodinou se stala jedna z četných zločineckých tlup, které na chodbách a sálech vězení přepadají každého, kdo je slabší. Finn se s takovou budoucností nechce smířit, rád by unikl z útrob šíleného vězení, jehož pohledy cítí na každém kroku. A kdyby jen pohledy. Není nic příjemného slyšet, jak se vám živoucí stvoření, uvnitř kterého žijete, směje krutým nelidským smíchem. Pohybovat se světem, který sám sebe neustále přestavuje a zraněné vězně opravuje pomocí všemožného elektronického šrotu, z toho by se jeden zbláznil.

Claudie, šlechtická dívka žijící „venku“, má podobný problém. Tohle vězení sice necvaká, neklape a nezoomuje na ni chladnýma očima všudypřítomných kamer, ale lidé umí být snad ještě krutější než šílený stroj. Její otec téměř určitě. Rodičovská láska mu zjevně nic neříká, Claudii vidí pouze jako svůj nástroj k upevnění moci a tak ji také odmalička vychovával. Holka ještě nemá pubertu úplně za sebou a už je z ní pečlivě vyškolená bestie schopná ovládnout budoucího krále… tedy ne tak docela. Tuto masku si nasazuje pouze, pokud je otec nebo některý z jeho špiclů v dosahu. Po zbytek času je to prostě jenom cílevědomá a chytrá dívenka, která se ze všeho nejvíc touží vzepřít odporné realitě. Jak asi tušíte, osudy obou hlavních hrdinů se brzy střetnou.

Když jsem se Inkarceronem pročítal, stále se mi vracela jediná myšlenka – tohle, že je knížka pro puberťáky? Ano, já sice vím, že má nějaká ta ocenění, ale stejně… číst ji jako puberťák, nejspíš si užiju pěkných pár nočních můr. Svět uvnitř vězení je totiž skutečně krutý. Syrový, špinavý, prostě k pozvracení. Všudypřítomná mysl vězení celou bezútěšnost jenom dokresluje a čtenář má pocit, že se dívá na obrázek toho, kam až může lidská společnost padnout. Zpočátku jsem vítal pasáže z „venku“, abych si oddechl od tíživého „vnitřku.“ Vítal jsem je do té doby, než jsem si uvědomil, že vnější svět, pokrytý lepkavým slizem přetvářky a falše mi vlastně přijde ještě ošklivější. Catherine Fisherová svým dětským hrdinům opravdu uměla vybrat místa k životu.

Ale asi dobře věděla, co dělá, protože představený svět nutí čtenáře, aby hrdinům fandil a soucítil s nimi i přesto, že sami o sobě jsou v podstatě nezajímaví až nudní (no dobře, až na Attiu, ale to je jen osobní preference;) ). Možná to ode mne bude znít příkře, ale co. Každá postava má svoji roli, svůj archetyp, podle kterého byla vytvořena. Claudia reprezentuje puberťačku, která se tajně bouří proti společnosti, ve které žije. Finn na druhou stranu… představuje rebelanta typu „mouchy snězte si mě.“ Sice má nějaké sny a touží za nimi jít, přesto jsem se však ani při opětovném čtení nemohl zbavit dojmu, že pro ně zas až tak moc nedělá. Že na rozdíl od Claudie, která se snaží aktivně rebelovat, se Finn protlouká víc zásluhou svých parťáků než svojí. Zbytek postav je na tom ještě hůř. Nemají žádnou hloubku, jsou to jen panáčci s maskami, na kterých je napsáno „ty budeš svině“ nebo„ty budeš chytrá a oddaná rošťanda.“ Trochu to zamrzí, protože kontrast s parádně vymyšleným světem je občas hodně citelný.

Tím se samozřejmě nesnažím naznačit, že by kniha nestála za koupení nebo aspoň za přečtení. To v žádném případě. Postavy by si sice zasloužily trochu oživení, ale i přes tento nedostatek má kniha ledacos do sebe. Na prvním místě mezi klady bude stát stoprocentně samo vězení (a jeho myšlení), pozadu nezaostává ani zbytek světa. Také příběh, který zpočátku vypadá jako dvojitá, ale jinak lineární zachraňovačka/útěk, se záhy začíná komplikovat a získávat na zajímavosti. Ke konci knihy to tak vypadá, že se děj řítí jako splašený povoz a nezbývá než doufat, že Catherine Fisherová to ve druhém díle ukočíruje tak, aby nevznikl karambol. Už teď se nemůžu dočkat. Mimochodem, film na motivy této knihy by měl jít do kin za 2 roky a roli Finna by měl hrát Jacob ze Stmívání (jen teda nevím, jak to udělá, podle knihy si ho představuju všelijak, jen ne jako depilovaného snědého vlkodlaka). Kniha by měla vyjít 4.5.2011, takže ve čtvrtek už byste ji v Brně a Praze mohli sehnat.

coverNázev: Inkarceron [Incarceron]
Autorky: Catherine Fisher
Rok vydání: 2011 (ČR)
Vydavatel: Knižní klub
Koupit online: Knižní web (Ukázka z knihy tamtéž)
Použité fotografie/trailer: http://incarceronbook.com