O příběhu se nebudu moc rozepisovat, buď víte o co jde, nebo nemá smysl vám kazit zážitek. Stručně řečeno – Země se nachází v těžkém srabu, po obludném celoplanetárním konfliktu toho moc nezůstalo. Lidé žijí v několika okrscích, které jsou spravovány z Capitolu. V okrscích se žije různě, nicméně část z nich je hluboko pod hranicí bídy. Jídla je málo, dřiny je spousta. Po povstání v jednom z okrsků kontroluje Capitol ostatní územně správní celky pomocí klasické antické metody „navalte děti, ona vás přejde chuť na povstání.“ Každý rok se v okrscích vylosují kluk a dívka, kteří se zúčastní takové futuristické verze reality show. V ní spolu vylosovaní šťastlivci bojují o holý život. Přežít může jen jeden. Šestnáctiletá Katniss se tak najednou ocitá v proudu událostí a bude na ní, aby Capitolu ukázala. Bude na to mít celkem 3 knihy, takže je dost pravděpodobné, že zlým buržoustům pěkně zatopí. Samozřejmě, co jiného než láska může být hnacím motorem šestnáctileté dívky. Na druhou stranu abych Katniss nekřivdil, většinu prvního dílu jde o lásku k malé sestřičce, nikoliv k nějakému cool týpkovi. To přichází až později a je to také zřejmě jediný důvod, proč má smysl číst další dva díly. Odpůrci teen romancí, máte smolíka, zase na vás čeká milostný trojúhelník (který je ale pořád lepší než ve Stmívání – i když ne o moc).

Nebudu vám zkoušet lhát, že na vás čeká něco originálního, už po pár stránkách máte pocit, že čtete Battle royale kombinované s Running manem (filmovým, knižní je temnější), jen v úpravě pro publikum kolem patnácti let. V českých recenzích najdete vzletné fráze typu „autorka nastavuje zrcadlo společnosti“ nebo „filozofické dílo pro mladé“ – rovnou vám říkám, jsou to jen kecy, kašlete na ně. Podobná témata nejsou žádnou extra novinkou, „zrcadlo společnosti“ se pomocí fiktivních reality show nastavovalo už někdy v 80. letech minulého století a filozofii na podobné úrovni obsahuje tak polovina veškerých young adult věcí, které jsem četl. Doporučení od Stephena Kinga zní sice cool, ale když člověk uváží, kolik jich tento pán ročně napíše a vztáhnete toto doporučení na délku knihy, taky to není záruka kvality. Bohužel se dá předpokládat, že zvlášť vzhledem k nadcházející filmové mánii, budou podobná tvrzení zaplavovat český knižní/filmový internet čím dál častěji. Dost možná se HG stanou nejbrutálnější a nejzvrácenější knihou, jakou kdy spousta puberťáků četla, TV Nova se bude v reportážích rozplývat a filmoví recenzenti opět začnou plodit idiotské bláboly založené na informacích vyčtených na wikipedii (zdravíme Mirku Spáčilovou). O sérii samotné to bohužel vůbec nic neříká.

A jaká tedy vlastně je? Inu… divná. Mám pro knížky tohoto žánru slabost, ale jak jsem psal v perexu a jak je patrné z názvu článku, Hunger games můj hlad utišit nezvládají. Pokud vás zajímá, jestli máte knížky nebo film zkusit, mám pro vás jednoduchý dotazník: Dokážete se snadno vžít do libovolné dívčí hlavní hrdinky? Máte rádi tento druh literatury? Baví vás reality show? Pokud se začtete, jste ochotní ignorovat příběhové kiksy i nelogičnost světa? Nevadí vám zakončování knih metodou „co se stalo další den, najdete v dalším díle“? Pokud odpovíte na všechny otázky ano, máte mé jednoznačné doporučení. S přibývajícím počtem záporných odpovědí samozřejmě šance, že vás trilogie zaujme, klesá. Já sám mám největší problém s otázkou, kterou jsem zvýraznil. Odpovídám na ni sice jednoznačně ano, jenže… právě to se mi u HG nepovedlo. Pokud patříte ke stejnému typu čtenářů, doporučuji následující odstavec přeskočit, budete mít alespoň nějakou šanci, že vás to nepotká.

Hlavní hrdinka je mi celkem volná, nemusím o ni mít strach, protože je mi jasné, že sice možná přijde o části těla, ale přežije. Stejně tak mě moc nezajímají ani ostatní postavy (a ty, které mne zaujmou, vbíhají na scénu v červeném tričku, takže vůbec nemá smysl se na ně vázat). No a to je stručně řečeno průser. V takovou chvíli se totiž čtenář jako já snaží alespoň ponořit do vykresleného světa a sžít se s ním. Jenže okamžitě zjišťuje, že se dívá jen na plátěné kulisy, které autorce slouží čistě a jenom pro konkrétní scénu. V prvním díle to člověku přijde jen trochu zvláštní, deus ex machina ze scény prakticky nemizí, ale čert to vem, děj aspoň nějak ubíhá. V dalších dvou ale hrají zoufalost a nedopracovanost celého světa prim. Většina okrsků používá techniku odpovídající rozmezí let 1000-1800, peacekeepeři proti tomu disponují technikou 20. století a nejlepší okrsky vč. Capitolu pro změnu používají techniku tak z 22.-23. století. Člověka to až dohání k šílenství, když se v té změti pokouší vyznat. Jak se jednou chytíte do této pasti, není úniku (nejspíš také jeden z důvodů, proč mají zbylé dva díly mnohem víc kritiků). V tomto ohledu zlatý Inkarceron, tam se autorka snaží, aby jí svět fungoval. To samé platí o panu Fowlovi. Také tam dělá autor vše pro to, aby jeho svět jako celek fungoval.

Když jsem navíc knihy otevřel minulý týden v českém vydání, mé rozporuplné pocity spíš narostly než naopak. Ne, že by mě zvláštní (až školácký) styl vyprávění neznervózňoval už v angličtině (kombinace přítomného a minulého času je prostě v tomto podání divná), ale překlad tomu dává na frak ještě víc. A nejde jen o to, že mi nesedí některé překlady názvů. To je normální, jde o rozhodnutí překladatele/redakce a jako takové se je snažím respektovat. Spíš se mi ježí vlasy na zátylku z kombinace přítomného průběhového času s minulým. V češtině mi to přijde ještě mnohem divnější a nejsem si jistý, kde jen dochází k prohlubování zvláštnosti originálu a kde by to mohlo být neobratností překladatele (od Zdíka Duška jsem zatím držel v rukou pouze sérii V podzemí a ta mi stavbou vět taky dost nesedla, ale do této chvíle jsem to dával za vinu autorovi).

Jestli má smysl sérii zkoušet, nechám na vás, vodítek k rozhodnutí jsem vám myslím poskytl víc než dost. Pokud na všechny položené otázky neodpovídáte rozhodným ne, mohl by stát za zkoušku aspoň první díl. Přece jenom to teď bude děsně „trendy“ a pokud chcete působit sečtěle, ty cca 4h času, které nad knížkou strávíte, vás nezabijí. Jen pozor, pokud vás romantická linka náhodou chytne, přijdete jednou pro vždy o možnost smát se mi, že tento žánr čtu;)

PS: Pokud někoho uslyšíte, jak se pozastavuje nad tím, jestli jde ještě o literaturu pro mládež nebo je to příliš brutální, rovnou ho za mě nakopejte do zadku. Zabíjení v HG je poměrně čajíček. Rozhodně nejde o nic, co by citlivá pubertální duše nedokázala vstřebat. Zkuste si vzpomenout, jaká zvěrstva se páchala třeba v Lovcích mamutů, které jsme četli nahlas někdy ve 4. třídě. Nebo na popis mučení u kůlu smrti z Vinnetoua, kterého jsme čítávali jako děti na prahu puberty. O humusárnách typu My děti ze stanice Zoo ani nemluvím.

 

coverNázev:Hunger games
Autor: Suzanne Collins
Rok vydání: 2010 (ČR)
Vydavatel: Fragment
Koupit online: Fragment