Saitovy Vánoce

Řeknu vám, závěr roku dokáže být pěkně na hovno, když je vám 17 a trávíte ho zafačovaný a navíc jako otrok a osobní zviřátko najednou ve světě, kde ani netuší, jak vypadají pořádný Vánoce. Zvlášť pokud vás všichni kolem vás považují za chlípného devianta. Vaší paničkou počínaje a pedofilním ředitelem konče. Nejradši bych se zahrabal. Jak se to vlastně mohlo všechno tak zamotat? Kdybych jen neměl ten debilní nápad, že zkusím Siestě a ostatním ukázat, jak takový moderní Vánoce vypadají.

 

Nakonec jsem je málem propásl. Zase jsem týden ležel zřízený po Luisině nepovedeném kouzle. Už si začínám zvykat. Dokonce jsem ani neprovedl nic, čím bych ji popudil, jen se rozhodla, že mé oblečení promění na něco místního. Než mě dala paní Chevreuse do kupy, vypadal jsem jako žlutá verze Jacoba Blacka před pravidelnou depilací. Roztrhaný gatě a různě po těle trsy chlupů. Většina lidí z toho měla hroznou srandu, Luisa se vztekala a Kirche se Siestou mě litovaly. Jen Guiche po mně vrhal temné pohledy, kdykoliv na mě narazil.

 

„Nevím, co mu zas přelítlo přes nos, souboj s Valkýrou už dávno rozdejchal. Možná začal pošilhávat po Luise, přece jenom se o něm říká, že je na výrazně mladší a ona vypadá jako holčička,“ přemýšlel jsem nahlas, zatímco jsem na Štědrý den odpoledne přepíral její kalhotky. Je svým způsobem vážně moc hezká, když pominu, že se ke mě chová spíš jako domina. Škoda, že mě nejspíš vůbec nebere jako chlapa (i když to má i své klady, nestydí se v mé přítomnosti svlíknout). Určitě bych si dal říct. Ty její drobounký kozičky, ten vyšpulenej zadeček…
„Dobré ráno, pane Saito, opět perete?“ Vytrhl mě ze snění hlas Siesty a já se rychle namáčkl na káď, abych neprozradil, kterou částí jsem právě intenzivně přemýšlel. Ta holka má taky úžasný koz úsměv. Ani u ní bych dvakrát neváhal, ta její stydlivost mě hrozně rajcuje a na rande jsem nebyl nejmíň od… nikdy.
„Přesně tak, jeden by měl pocit, že má snad jen dvoje. Jak to dělala, když jsem tu nebyl?“ Hurdoval jsem nad svým neradostným osudem.
„Jako ostatní. Jednou za týden nám je dávala do prádla. Třeba se vám tím snaží něco naznačit, pane Saito,“ odvětila s uličnickým úsměvem.
„Jasně, naznačit. To budu dřív věřit, že po mě toužíš ty. Vždyť ona na mě kouká jako na čokla.“
„Já… j… když… to…,“ zrudla Siesta. Sakra, že bych měl přece jenom šanci najít si tady holku? Sice tu nemají ani net, ani WoWko, ale s babou by to tu nemuselo bejt tak špatný.
„P-pro… proč jste se vlastně nakonec rozhodl dělat ty vaše Vánoce v tom západním stylu a ne po vašem? Myslím bez té večerní schůzky a tak,“ vykoktala ze sebe.
„Blázníš? Dokážeš si představit, jak by to dopadlo? Na jedný straně Kirche dokazující ohnivou magií svoji převahu a právo jít se mnou, na druhý Luisa se svojí neuvěřitelnou neschopností, co narušuje fungování vesmíru. Bych strávil v posteli přinejlepším celou zimu, pokud by mě při tom rovnou nezabily.“
„Hihi, to máte asi pravdu. Ale stejně je to trochu škoda. Nějaké punčochy u krbu mi nepřijdou tak zajímavé, jako večerní romantická schůzka,“ zašvitořila a sehnula se pro svou várku. V rozkroku mi zacukalo a já se pro jistotu opět namáčkl na káď. Tohle přece není fér, takhle mě napínat a nic z toho!
„Slyšela jsem, že Kirche vám prý obstará stromek.“
„Jo, prý je v Germánii taky zdobí. Sice to nebudou žádný lesklý baňky, jen jablka a sláma, ale aspoň něco. Je fakt, že Guiche říkal, ať si s lesklýma baňkama nedělám starosti, ale bůh ví, co sežene,“ pokračoval jsem v konverzaci, zatímco jsem dokončoval praní poslední košilky.
„Mluvila jsem s ostatními v kuchyni a zkusím vám sehnat nějaké ty vánoční sladkosti. Jen se máte prý potom přijít poveselit i k nám. To víte, zimní slunovrat si poddaní nenechají ujít. Ten koš s prádlem tu nechte, já je potom pověsím v sušárně, venku by vám to zmrzlo.“
„Super, jsi moc hodná. Tak večer!“

 

Ploužil jsem se po chodbách akademie a přemýšlel, jak jsem to všechno dobře zařídil. Siesta v kuchyni vyprosí něco, co aspoň vzdáleně připomíná cukroví, Tabitha se Sylphid zkusí z jezera vytáhnout nějakou rybu, Kirche obstará stromeček a jablka a Guiche baňky. Na mě pak bude dát to všechno pěkně dohromady, abych vytvořil tu správnou atmosféru. Nejvíc samozřejmě prskala Luisa. Nic pořádného neumí a tak na ni zůstalo vybrání punčoch od všech zúčastněných. Jak jsem se blížil k jejímu pokoji, jasně jsem slyšel její zlostné remcání.
„A já samozřejmě musím oddřít to nejhorší! Určitě mi to dělá naschvál za tu nehodu s oblečením, čokl jeden! Ale já za to nemohla! Byla to jen malá chybka!“
„Jistě, jistě. Jen se nerozkřikuj. Copak ty víš, jak má vypadat správný germánský strom?“, zaslechl jsem o poznání tišším hlasem Kirche.
„Ne, ale mohla jsem třeba zkusit udělat ozdoby,“ pokračovala ve stížnostech Luisa.
„To tak, všichni si pamatujeme, jak dlouho trvala rekonstrukce po tvém posledním pokusu změnit kámen na sklo,“ opáčila výsměšným tónem Kirche.
„Jen to nech pěkně na Guichovi, jeho elementem je země, proto ho Saito požádal.“
„Ale punčochy! To si vypije, čokl jeden!“
„Stmívá se, měla bys vyrazit. Mé a Tabithiny najdeš připravené u ní na posteli.“
Srazil jsem se s ní akorát ve dveřích.
„Pche! Čokle pitomej!“ zaprskala mi do obličeje a byla ta tam.
„Jí si nevšímej, vrčí, protože je neschopná a dobře ví, že si tě nezaslouží,“ zapředla mi Kirche do ucha na přivítanou.
„Je zajímavé, že sis ode mě přál zrovna ten stromek,“ zašeptala a na lopatkách jsem ucítil dotek jejích naducaných balonů. Z téhle mě jednou stoprocentně trefí šlak, pomyslela si poslední část mého mozku, ze které se ještě nestačila přesunout krev níž. Já chci káď!, zařvaly poslední zbytky mé soudnosti, když si uvědomily, že Kirche tvrdnou bradavky.
„U nás doma totiž existuje takový zvyk na usmíření bohů, víš? Na Svatou noc se pod takto ozdobený strom umístí vybraná skupina nejkrásnějších dívek,“ pokračovala.
„A ty jsou potom po celou noc k dispozici každému, kdo o to požádá.“ Cítil jsem na uchu její horký dech a v kalhotách mi to pulsovalo jako o závod.
„Trochu to připomíná ten váš japonský zvyk s večerní schůzkou, nemyslíš?“ Ne, v tu chvíli už jsem opravdu nemyslel a začala se mi klepat kolena.
„Kjúúúú,“ ozval se najednou za okny výkřik Sylphidy, přistávající na nádvoří.
„Chjo,“ odlepila se mi konečně Kichre ze zad. Moment – řekl jsem konečně? Nejsem nemocnej?
„Slíbila jsem Tabithě, že jí pomůžu s přípravou dárku, až se vrátí.“ Konečně jsem si troufl otřít pot, který mi bůhví proč stékal po celém čele.
„No nic, pěkně to tu připrav, Guiche ti za chvíli donese zbytek ozdob a Luisa punčochy, co budeš moct pověsit na krb. Támhle se zrovna válí ta její,“ ukázala na postel.
„Tak zatím pa pa, a přemýšlej o našich germánských zvycích,“ usmála se na mě ještě mezi dveřmi.

 

To tak. Poslední nad čím teď potřebuju přemýšlet je nahá Kirche pod vánočním stromečkem, jak na mě špulí svůj… Tak a dost! Nejdřív práce! Popadl jsem punčochu, která se ledabyle válela přes okraj postele.
„No jasně, to jsem si mohl myslet,“ pronesl jsem jen tak pro sebe. Luisa mi tu samozřejmě musela nechat punčochu, kterou nosila předešlý den a roztrhla ji na palci. To si sakra nemohla vybrat nějakou čistou?! Ale co, nebudu se rozčilovat, jsou přece Vánoce. Natáhl jsem si punčochu na ruku, že ji před pověšením zaštupuju, když v tom zavrzaly dveře. Otočil jsem hlavu.
„Ahoj Guiche, jak šlo shánění ozdob, co ti trvalo tak dlouho?“ zeptal jsem se blonďatého šlechtice, který jimi proklouzl.
„Čekal jsem, až Kirche odejde. Není hodné šlechtice, aby byl viděn osamotě s obyčejným poddaným,“ odvětil svým typickým přezíravým tónem.
„Všichni jsou zaměstnaní, teď budeme mít čas jenom pro sebe,“ pronesl v zápětí. Teď už jeho hlas nezněl tak přezíravě a já se podvědomě zachvěl.
„O čem to mluvíš? Tys pil?“ vypadlo ze mě.
„Nedělej, že o ničem nevíš,“ procedil skrze semknuté rty. Fakt se mi to nezdálo, mluvil přerývavě!
„Ale já fakt o ničem nevím! Žádná z tvých nových milostných afér se ke mně nedostala, já holkám určitě nic neřekl!
„O tom nemluvím. Víš, byl jsi prvním mužem, který mne takto pokořil. Ty, obyčejný poddaný jsi stál nade mnou a já ti byl vydán na milost a nemilost!“
„Takový zážitek člověka změní a donutí ho uvažovat o jeho místě v životě…“ drmolil jako o závod,
„dlouho jsem nevěděl, o co tu jde, až jsi začal dávat ty signály!“
„Cože? Jaký signály?!“ netušil jsem, o čem mluví, ale z jeho úst se dál řinula záplava slov jako vodopád.
„Nejdřív tvůj nápad, že budeme slavit slunovrat spolu. Potom ten ztepilý a pevný stromek. Hluboké punčochy, které máme až po okraj naplnit vším dobrým!“ To už jsem stál v němém úžasu.
„No a nakonec ty ozdoby. Chtít po mě, Bronzovém Guichovi, aby ti obstaral tvrdou špici na vrchol stromu a lesklé koule k tomu, to je přece ložená nápověda!“ téměř zavyl. V tu chvíli mi to došlo!
„Ne- neblbni, to si jen špatně vykládáš,“ zakřičel jsem!
„Hloupost, poddaný mě nebude poučovat,“ zasupěl, ale pro jistotu se postavil mezi mě a dveře.
„Fakt ne, já jsem na holky!“ pokračoval jsem, „možná jsem trochu ujetej do sadomaso, ale jsem jasnej heterouš, neblbni!“
„Nelži, vidím ti to na kalhotách!“ funěl Guiche. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že erekce, kterou mi navodila Kirche, že tu chvilku nestihla opadnout.
„Ale pokud se ti to bude víc líbit, když se budeš bránit, jsem jedině pro, aspoň pak budeš znát své místo“ pronesl přezíravě a přerývavě zároveň.
„Povstaňte, bronzové valkýry!“ zavelel a ze země se vynořila jeho oblíbená ochranka.
„Nech toho, nebo se budu bránit,“ zkusil jsem poslední možnost.
„Ale nebudeš,“ usmál se on. „Úplně náhodou jsem totiž Luise vnukl nápad, aby Delfingera poslala přeleštit, že to určitě bude odpovídat zvyklostem v tvém světě.“
V tu chvíli mě jedna z valkýr popadla za ramena a strhla na zem. Zkusil jsem se vzepřít a kopat, ale druhá mě chytila za nohy.
„A teď pochopíš, proč mi říkají Bronzový Guiche. Rozhodně to není jen kvůli mým kouzelnickým schopnostem,“ pronesl sladce můj věznitel a stáhl si kalhoty. Rozhodně bylo na co se dívat. Nebýt podělený strachy z toho, čemu očividně neuniknu, asi budu mít mindrák. Jeho hladce oholený ztopořený plenitel nade mnou čněl jako Damoklův meč a jeho stažený šourek se leskl zrovna jako vánoční baňky. Mimoděk jsem si vybavil některé z Budhových bronzových soch.
„Budu řvát o pomoc,“ zkusil jsem poslední, byť ponižující možnost odporu.
„O to se nebojím, však poznáš,“ následovala okamžitá odpověď a Guiche se zachvěl při představě budoucí slasti. Potom z pláště vytáhl podivnou kouli, kterou jsem párkrát viděl na internetu, když jsem lezl na stránky, kde bych správně neměl co dělat.
„Huchlmlumchpbul!“ stěžoval jsem si po chvilce vyčítavě, ale nebylo mi to nic platné, tohle mumlání přes dveře jen těžko někdo uslyší a navíc je většina akademie doma s rodinami.
„Tak jak to provedeme? Nesmíš sebou tak házet, tak si to vůbec neužiješ,“ pokračoval můj trýznitel. „Zdá se mi to, nebo máme nedostatek pracovní síly? Povstaň, bronzová valkýro a stáhni mu kalhoty!“ zavelel znovu. Třetí valkýra mi servala gatě ke kotníkům rychleji než Jakuzáci kalhotky japonské školačce ve videích pro dospělé.
„Mnohem lepší,“ slintal.
„Vidíš, co jsem říkal, líbí se ti to!“ Má proklatá erekce pod vlivem šoku zřejmě odmítala opadnout a vlhko v mých trenkách Guiche zjevně přičítal dojmům z jeho nádobíčka.
„No ale takhle zepředu to asi poprvý nepůjde, co říkáš? Musel bych tě přivázat.“
„Muchblmbluml!“ zaprotestoval jsem rázně a na chvíli zadoufal, že si to vzhledem k obtížné proveditelnosti rozmyslí.
„Neboj, my šlechtici máme pro takové příležitosti pár es v rukávu. Valkýry, obraťte ho!“ Oči se mi rozšířily hrůzou. Takhle se mu to nejspíš může podařit!
„Klid, to ještě není celé,“ v jeho hlase jsem slyšel jen ztěží kontrolovaný chtíč. „třetí valkýro, už tě nepotřebuji, vstřebej se zpět do podlahy a vynoř se jako Pejskův držák!“ Neviděl jsem na ni, držely mě jen dvě, jedna za ruce, druhá za nohy. Potom jsem pod břichem ucítil pohyb. Ta mrcha se vynořovala ze země ve tvaru nízké stoličky, která mě zvedala přesně tak, jak mě chtěl Guiche mít! A do prdele! Doslova.
„Valkýro jedna a dvě, zanořit, rušily byste nás,“ zavelel naposledy a já ucítil jeho horké a lepkavé ruce na svém zadku. Bože ne! Toužil jsem o tom, přijít o panictví ještě na střední, ale ne zrovna takhle!
„Klid, prdelko, užijeme si to oba,“ zasípal mi do ucha a jeho prsty začínaly kroužit kolem mého kaďáku.
„HNNG!“ zasténal jsem, když nejdřív jeden a pak druhý zajely dovnitř. Co se odehrávalo poté lze jen těžko popisovat. Guiche zjevně nebyl žádný amatér, jeho prsty mi začaly tlačit na prostatu a mě začalo v podbřišku cukat. Těžko se tomu dá věřit, ale má ochabující erekce byla najednou zpět v plné síle.
„Vidíš, srdíčko, já věděl, že se domluvíme. Teď si tě podrobím jako správný šlechtic svého poddaného.“ Jeho prsty přestaly rytmicky jezdit v mém zadku a s mlasknutím vyjely ven.
„Neboj, budu něžný,“ pošeptal mi naposled do ucha a vzápětí jsem vypoulil oči. Do mého nebohého zadku začal vnikat jeho bronzový narážeč. Celé tělo se mi stáhlo, ale Guiche jen slastně zamručel a pokračoval dál. Za okamžik jsem na hrázi ucítil jeho vánoční baňku.
„Připrav se, hrajem!“ zasmál se rozpustile, dal si zpátečku a pak začal pomalu pronikat v ustáleném rytmu. Cítil jsem se hrozně zvláštně. Ponížený, spoutaný a ojížděný, ale přesto se mi tělem začalo rozlévat horko a i když mi nikdo dřív klobásu do řiti nevrazil, nebylo mi to nepříjemné. Guiche začal zrychlovat a mě přes roubík uniklo slabé zasténání. Cože?!! Já sténám jako poslední děvka! On si toho naštěstí nevšiml, protože jeho funění začalo jevit neklamné známky toho, že se blíží do finiše. V mém vlastním pyji to v tu chvíli škubalo naprosto nepopsatelně, a můj ubohý svěrač se se křečovitě stahoval. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a já se prostě na fleku udělal.
„Bugmbglubl,“ sténal jsem lítostivě přes roubík. Guicheho mé zamumlání naopak přimělo ke zvýšení tempa. Po pár přírazech mi křečovitě stisknul boky a v mých střevech se rozlil podivný chladivý pocit. A kurva! Hrklo ve mně. Ten idiot se udělal do mě! Teď se budu bát jít i na záchod!
„Byl jsi úžasný, Saito,“ zamumlal Guiche zasněně, zrušil svá kouzla a sňal mi roubík. Strašně jsem mu chtěl vynadat, seřvat ho, rozbít mu hubu nebo prostě cokoliv, ale byl jsem schopný jen tam ležet a přes slzy v očích oddechovat. Guiche si natáhl své kalhoty, pleskl mě po zadku a pak mi zašeptal do ucha:
„Někdy si to musíme zopakovat, nic lepšího jsem nikdy nezažil.“ Pak odešel z pokoje.

 

Trvalo pěkných pár minut, než jsem byl schopný se alespoň otočit a posadit. Tváře mi hořely, mikinu na celém břiše jsem měl zalepenou vlastním semenem a vedle mě ještě kaluž mých slz a slin (jen si to zkuste někdy mluvit v roubíku). V tom jsem na chodbě zaslechl hlasy.
„…dělat. Já bych vám je zašila.“
„Jen ať si zvyká, nemá po mě co chtít tak ponižující věci.“
Byly hrozně blízko. Musel jsem být tak mimo, že jsem si jich nevšiml. V náhlém záblesku pocitu viny jsem si zkusil utřít mikinu rukou a druhou si natáhnout kalhoty. V tom se rozrazily dveře a v nich zůstaly stát jako opařené Siesta s Luisou.
„Pane S-“, oněměla Siesta v půlce slova.
„Tyyyyyy prašivej!“ rozrazil ticho Luisin výkřik. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem se pokusil utřít rukou, na které jsem měl stále její punčochu.
„TAK! TOS! TEDY! OPRAVDU! PŘEHNAL!“ odsekávala slova jako gilotinou. Z jejich pohledu to muselo vypadat naprosto jednoznačně. Kluk, sedící bez kalhot v kaluži slin, mikinu i punčochu na pravé ruce potřísněné velmi konkrétní lepkavou věcí…
„To není tak…“ zvládl jsem ze sebe dostat.
„OHNIVÁ KOULE!“ zavřeštěla ale Luisa. Co bylo potom už si nepamatuju. Ležím na ošetřovně, Siesta ani Luisa se mnou nemluví, Kirche ke mně nepouštějí. Jediný, kdo se tu ze studentů ukázal, byl Guiche. Ptal se, jestli mám v plánu slavit ty Velikonoce, o kterých jsem jim vyprávěl.

Po dobu psaní této fanfikce nebyla zraněna žádná zvířata a jediná použitá literatura jsou první dva volumy mangy Zero no Cukaima. Fanfikce vznikla dnes v odpoledních hodinách a nečetl jsem ji po sobě, proto si ani nejsem jistý, jestli dává smysl nebo v ní nejsou chyby. Mým kamarádkám (zejména Alexis) pak patří nehynoucí dík za to, že jednou pro vždy pozměnily mé vnímání reality, která jinak zůstává striktně heterosexuální. Na svoji obranu dodávám, že těhotný Harry Potter změní život každému.