2. června

První den a hned první problémy. S výpravou se již před jejím začátkem musel rozloučit kolega Manta. Rozhodnuv se otestovat platnost tvrzení, že těsně před odletem na dovolenou jde sportovat pouze sebevrah, vydal se do přeplněných pražských ulic blbnout na bruslích. Tým robotiků ho sice nakonec znovu složil dohromady a rebootoval, chybějící součástky na noze ho však ze švédské mise bezpečně vyřadily (náhradní nebyly skladem, dodání do 5 dní). Zbytek týmu měl buď větší rozum nebo byl z minulého roku dostatečně poučený, takže k žádným dalším úbytkům na váze nedošlo. V klidu jsme se usadili v letištní hale a já nechal Taylor přeskládat přebytečné věci do mého kufru, ve kterém měla do té doby majoritu Elien. Sice nám tvrdila, že jde pouze o zkrášlovadla, ale vzhledem k tomu, že se váha kufru v tu ránu více než zdvojnásobila, a také proto, že všichni víme, že je Taylor ta poslední, kdo by další zkrášlení potřeboval, nechtělo se mi tomu věřit a dovolil jsem si nahlédnout. Už to nikdy neudělám. Změť podivných přístrojů a kabelů, opatřených cedulkou „Sexy viking kidnap kit“ mne ze zvědavosti na dlouhou dobu vyléčila.  O další zábavu se nám následně postarala animefestí ředitelka lidských zdrojů.

Sice jsem tak trochu počítal s tím, že při odbavení Elien nastanou drobné problémy, protože ji lze snadno klasifikovat jako nebezpečnou zbraň, ale pašovat zbraně i v příručním zavazadle? Nezbývá než doufat, že jí osobní prohlídka přišla stejně zábavná jako nám přihlížejícím. Méně nebezpečná ze zbraní následně zůstala na letišti. Čest její památce. Během samotného letu se naše malá společnost rozdělila do několika skupin. Dívčí „chňchň budou vikingové!“ Skeletomovo „Švédky! Musím! Fotit! Švédky!“ a mé skromné „Huiii, všude budou freakové, chňochňo!“ Christof osciloval mezi dvěma mužskými skupinkami, v mezičase utíral děvčatům sliny a občas se zaposlouchal do zvukových projevů čtvrté skupinky, pracovně nazvané „Bergman Bergman über alles!“

Ihned po příletu, přestože se blížila půlnoc, začal Skeletom pátrat po blonďatých valkýrách.  Mělo ho varovat, že první Švédka, kterou jsme potkali, byla turecká letuška. Pravda, cestou vlakem do Uppsaly jsme narazili ještě na švédskou noční sociální pracovnici s kamarádkami, ale to bylo tak všechno. Cestu z Uppsalského nádraží na hostel si vybavuji jen mlhavě. Vím, že bylo po půlnoci a stále bylo vidět slunce. Vím, že kufry drncaly jak o život. Vybavuji si, že jsme míjeli stovky a stovky jízdních kol, na která by soudný člověk nejspíš ani nesedl. Dva a půl kilometru je pěšky sice celkem sranda, ale toto bylo poprvé, co jsem je absolvoval v roli tažného koně. Doufám, že je pěna u huby sexy. Ubytování se obešlo bez větších komplikací, pokud budu ignorovat fakt, že nám chyběla jedna postel. Po pár minutách se dostavilo slastné bezvědomí.

3. června

Bezvědomí trvalo mnohem kratší dobu, než jsem předpokládal. Byly 4 hodiny ráno a za okny se na mě usmívalo sluníčko. Pochopil jsem, že se zdejší nocí si rozumět nebudu, přetáhl polštář přes hlavu a pokusil se ke spánku přidat další dvě hodiny. Díky bohu, že jsem si přibalil tunu brakové literatury (tentokrát žádní upíři, pro změnu shounen-ai). Měl jsem jak zahnat nudu, než se vzbudil zbytek výpravy. Skull s Tahiri vyrazili záhy, neboť chtěli navštívit Bergmanovic sídlo, muzeum nebo co já vím. Bylo mi trochu trapné, že nevím, o koho jde, takže jsem trochu potýral google. Kvůli tomu bych teda dřív z postele nevylezl. Skeletom asi ano, aspoň by měl konečně co fotit. Takže jsem zůstal kulturně ochuzen. Snídani jsme buď vynechali nebo se správně počesku dokrmili řízky z domova, a celí natěšení vyrazili směr Uppcon.

A řeknu vám, ve dne je Uppsala moc pěkné město. Univerzity, vysokoškolské koleje, pěkné domky, příjemné počasí… pro studenta abstinenta ideální místo na Erasmus. Jen nás trošku vyděsil podnik nabízející second hand kafe. Být tam s námi Bee Boo, nejspíš dojde k neštěstí. Záhy jsme měli opět možnost potvrdit mnoha lety osvědčenou strategii „pověs se na největšího divňáka a nemusíš při hledání conu koukat do mapy.“ Přes cestu nám přecválal hroch ve vínových lolita šatech. Prosil jsem Skeletoma o důkazní fotku, ale uprosil mne, že by raději vyfotil něco hezčího, za zvěčnění červeného bitevníku by mu prý u kamarádu klesl rating. Nezabralo ani chytré poukázání na to, že by slečna v budoucnu mohla nahradit němou tvář v tzv. Losím testu, takže by vlastně fotil celebritu. Během oběda jsme se znovu shledali s oduševnělejší částí výpravy. Nejdřív jsem si myslel, že společně vyrazíme ukázat švédské mládeži, zač je toho Animefest, ale Tahiri mne rychle vyvedla z omylu. Na odpoledne už měli jiné plány. Tuším nějaké ty místní památky. A uznávám, že pokud bych muset volit mezi davy kostýmovaných otaku a výletem po památkách, neváhal bych ani minutu.

Jako správný plebs jsem vyrazil mezi divňáky, kteří nejspíš ani netuší, že se v jejich městě narodila nějaká „modelka.“ Lidi, kongresové centrum, ve kterém se Uppcon konal, mi někdo postavte v Brně. Chci ho! Žrádelna, jezdící schody, sál pro 1200 lidí, barevné reflektory, místní kamery… díky bohu za internet, psát to do papírového deníku, stírám z něj sliny. Nejspíš se ze mě stává fetišista přes kongresová centra, ale prostě ME WANTZ!!! Jako správné hosty nás pustili bočním vchodem. A díky jim za to, fronta pro běžné civilisty se táhla dobrých 300m. Během pár minut jsme se cítili jako doma. To když nám oznámili, že kartičky pro hosty někdo ztratil, že dělají co mohou, aby je našli. Některé věci jsou všude stejné. Po zběžném seznámení s prostorami jsme se usadili ve žrádelně a stanovili plán na zbytek dne. Středobodem se nám mělo stát slavnostní zahájení conu. Velká část skupiny se pak rozprchla na lov všeho možného, já však zůstal a abych nadále nebyl za hlupáka, kontaktoval jsem kamarádku filozofku, která byla ochotna mi vysvětlit, co to s tím Bergmanem lidi furt mají (to už mi bylo vysvětleno, že modelka je vlastně chlap). Po hodině urputného snažení si pamatuju, že točil divný filmy a v jednom byla stará a mladá ženská. Nebo to možná byla mladá ženská a smrtka, co já vím. Prostě je mi souzeno zůstat buranem a intelektuální lůzou.

Zahájení… se dost dobře nedá popsat. Návštěvníci před sálem poslouchali organizátory na slovo, s nikým se nehádali. Moderátoři vypadali cool, ale hlavně – nedělalo jim problémy přecházet plynule ze švédštiny do angličtiny a naopak. To zkusit při našem zahájení, 2/3 sálu budou hledat titulky. Seděli jsme, čelisti na půl žerdi, ale to byl pouze začátek. Švédské nakládání s hymnou a zejména králem se musí vidět, to popsat nezvládnu. Jedno vím jistě. Pustit na Animefestu českou variantu, zažalují nás za hanobení státního symbolu a Grek navíc za pokus úkladné vraždy. Šlo pravděpodobně o nejvyšší formu umění, jakou ještě zvládnu rozeznat. Litoval jsem, že s náma nebyl umělečtěji založený zbytek výpravy, jistě by to ocenil víc než já. Následovalo vystoupení populárních CaramellaGirls. Jestli se dělo ještě něco poté nevím, ale ze sálu mi museli kamarádi pomoci. Dost síla, takhle naživo.

Potom následoval jeden z příjemnějších WTF momentů celého conu. Opět jsme se přesunuli do žrádelny, kde se staly 2 věci – Skeletomovi se pomocí kombinace tance svatého Víta, rapových pohybů, angličtiny a štěněcího pohledu povedlo objednat místní malinovku a našel nás Filip, expřítel mé expřítelkyně. Jak se rychle ukázalo, je dobré mít známosti v cizích zemích. Nejen, že nám pak dělal průvodce po zbytek dne, takže se nám dařilo proplouvat akcí bez incidentů, ale navíc nám vysvětlil spoustu zajímavých místních věcí. Dost jsem čuměl, že průměrné patnáctileté děcko umí anglicky líp než většina z nás. Taky se učí pořádně od nějakých 8 nebo 9 let. A jen tak mimochodem nám předvedl důkaz, že Regular Ordinary Swedish Meal Time není jen pustým výmyslem. Na fotce tak můžete vidět, jak vypadá opravdový originál švédský narozeninový dort. Recept na vyžádání.

Holky vypadly na koncert Versailles a my se začali toulat po areálu a vůbec dělat vše pro to, abychom unikli ze spárů této Visuaru kapely. Nepodařilo se, na prostranství za samotným kongresákem byla umístěna velkoplošná obrazovka, která koncert streamovala. Takže mohu zodpovědně říct, že kapela hraje a zpívá podobně jako stádo retardovaných koní se zauzlovanými střevy. Pravá lahůdka, pokud na ně někde narazíte, nohy na ramena. S vypětím posledních sil jsme se dobelhali do obřího stanu, ve kterém měla sídlo místní otaku kavárna, nudlárna a také zástup prodejců. Tam jsme si znovu dokázali, jak je svět malý, protože Skeletom objevil mezi stánky i slečnu, kterou jsme měli na Animefestu. A také kopu výprodejů. Takže jsme měli o zábavu postaráno a když nás omrzelo prohrabávání veteše, zapojili jsme se do místního debatního kroužku. Tématem byla duct tape. Skeletom potvora měl větší štěstí a tak zatímco on konverzoval o výhodách tohoto vynálezu s cute loli, na mě zbyl jenom Filip. A řešit tyto praktiky s ex své ex… no řekněme, že znám i bezpečnější témata. Zbytek večera se mi tak nějak slívá, Christof odešel mrknout na AMVčka, já s holkama vyrazil na nákup snídaně. Výzvědné služby nekecaly, ceny opravdu stejné jako doma. Stačilo jen zamhouřit oči nad tím, že švédská koruna je asi 3 české.

Zpět na hostel jsme se vraceli sice unavení, ale natěšení. Švédskou pseudoprohibici jsme se rozhodli řešit po svém a Skeletomův kapitán rychle našel své uplatnění. Nad lahví rumu jsme řešili mnohé. Já začal trochu nešťastně pokusem dovzdělat ostatní. Toužil jsem se podělit o nově nabytou znalost Bergmanovy tvorby. Mé vysvětlování se bohužel neujalo a celá společnost nejspíš došla k závěru, že jsem po prvním panáku totálně opilý. Vzpomínáte na příhodu Rychlých šípů s třešněmi? Po druhé švédské noci volám i já: Nepijte na Bergmana! Postupem času se debata stočila na běžnější témata, jako jsou BO a jejich vzájemné kamarádské vztahy. Skončili jsme předčasně, protože nám došel jak kapitán, tak ruce znázorňující místní propletence. Skeletomovi byl následně rozmluven nápad vlézt Elien do postele. Až ráno nám došlo, že jsme mu pravděpodobně zachránili život.

4. června

Ráno nás z postelí vytáhlo slunce a Tahiri. Potřebovali jsme se odhlásit a tato křepká dívka zatoužila po dekadenci McDonaldích snídaní a vanilkové coly. V jejich podkrovním pokoji bylo zjevně mnohem tepleji než u nás, takže její nálada nebyla valná. Naše krásná mužná těla ji přes veškerou snahu nezlepšila, takže jsme si vyslechli pár velmi ošklivých a bolestivých poznámek. Počkali jsme, až vyrazí za poznáním, a usedavě se rozplakali. Možná i proto se Skeletom, který chtěl na recepční uplatnit slevu za chybějící postel, vrátil s nepořízenou. Štíhlá, vysoká a usměvavá blond Švédka ho rozhodila natolik, že  nebýt Christofa, domluvil by nám kučeravý milovník Applu speciální ubytovací přirážku. Sebevědomí nám vrátila až snídaně šampionů. Pak už nezbývalo než vytáhnout kufry a opět vyrazit směr Uppcon.

Opět jsme zasedli ve žrádelně a sestavili bojový plán. Elien chtěla vidět koncert Olivie, mne zajímala až cosplay soutěž. Jak jsme tak seděli, a sledovali všechny ty divňáky kolem sebe, nejspíš jsme se trochu zastyděli. Proto jsme i my vyrazili za poznáním a kulturní osvětou do města. A bylo na co koukat. Červený kostel mají větší než v Brně a dokonce v něm mají obrázky kozatých valkýr, dětský koutek s dinosaury a nějakou středověkou verzi 4chanu. Hrad mě příliš nezaujal, Špilas je lepší a Švédové ho nedobyli. Univerzitu mají hezkou, studentky také… ale kulturně nejvíc nás asi obohatila návštěva anglického knihkupectví. Police plné scifi, fantasy a paranormálních romancí… cítili jsme se jako v malém papírovém ráji. Kam se na tohle hrabou nějaké detektivky nebo divní režiséři. To umění, ta hloubka! A na každé druhé obálce polonahý chlap nebo ženská. Nespěchat na program, nejspíš tam postavíme stany.

Když holky utekly na Olivii, toulal jsem se po areálu a obdivoval kostýmy. Švédsko ukázalo, že je jednoznačně zemí Pokémonů. Zatímco u nás co do množství  vítězí postavy z Bleache nebo Naruta, tady jsem narážel na houfy podivných potvorstev z pokéballů. Jednoznačně nejlepší nápad na skupinový cosplay, jaký jsem za pěkně dlouhou dobu viděl, byla parta holek, představující všechny varianty evolucí Eevee. Být holčiny hezčí, nejspíš bych je chtěl domů. Mimochodem Black&White edition se teď mezi švédskými otaku zjevně těší obrovské popularitě, protože je na DSku hráli ve žrádelně snad u každého stolu. Hodně se mi líbily i kostýmy Big Dadyho a Creepera. Celkově ale trošku zklamání, kostýmy sice téměř vždy ručně šité, přesto však na nižší úrovni než třeba v Maďarsku. Lolita móda se na severu také zabydlela, ale pokud jsem vysloveně nevytěsnil něco z paměti, narážel jsem pouze na různé sweet lolity. Být jich tam o pár víc, nejspíš dostanu cukrovku.

Po Olivii následovala panelová diskuze, kvůli které jsme do Švédska vlastně přijeli. Krom nás a Švédů se účastnili zástupci Finska a Dánska. A stejně jako při předchozích panelovkách, i tady se ukázalo, že rozličné organizační problémy mají všechny akce společné. Zástupkyně Finnconu (10k lidí, nevybírá se vstupné) nám povyprávěla, jak jim jeden rok dorazily conové tiskoviny až den po akci, Švédové se zas s očima na vrch hlavy podělili o hrůzný příběh, ve kterém se jim na Uppconu opili dva návštěvníci (příště je zveme do Brna, to je naučí). Samozřejmě jsme nemohli zůstat pozadu, takže opět zaúřadovala historka s Hentai-chan. Fotky naštěstí nechtěli. Celkově šlo o příjemný pokec, během kterého jsme hlavně čerpali inspiraci a chvílemi i záviděli. To se to ve vyspělé Evropě pořádá, když vás sponzorují nadnárodní banky a významné společnosti. Mimochodem, přístup k samotné organizaci se také liší podle jednotlivých zemí. Zatímco v Maďarsku největší con pořádá na podporu svých akcí největší nakladatelství, v Anglii akci organizuje profesionální firma a u nás a na Slovensku si z pořádání conů někteří lidé dělají zdroj obživy, sever Evropy patří fanouškům. Jak Uppcon, tak Finncon nebo dánský Genki organizují dobrovolníci z řad místních komunit. Jako BOčku mi byl nejsympatičtější přístup právě Dánů. „My jedeme hlavně na pohůdku. Jo a nemáme prohibici!“ Zasmáli jsme se a bez nějakých nečistých záměrů jsme na závěr diskuze švédským orgům nabídli pravou českou Becherovku. V tu chvíli jsem byl rád, že jsem absinth nechal doma. Kluci zbledli jak stěna, zašklebili se jako upír pokropený svěcenou vodou… inu přinést do kongresového centra lihovinu je prý téměř hrdelní zločin. Genki mi bylo rázem ještě sympatičtější.

Když jsme to konečně zabalili, nastal čas Cosplay soutěže. Viděl jsem dost zajímavých kousků a těšil jsem se na organizační provedení. O to víc mě překvapilo, že se přihlásila spíš sbírka průměrných ukázek. Žádný z mých favoritů nesoutěžil, místo toho se v soutěži objevilo několik parádních kostýmů, které jsem předtím ani potom v prostorách conu neviděl. Tedy ne, že by se nám tu neskutečnou frontu na místa v sále podařilo vystát. Ani jsme se nesnažili, stoupnout si před velkoplošnou obrazovku nám přišlo tak nějak rozumnější. Princip a hlasování se mi během sledování přenosu odhalit nepodařilo, soutěžící předváděli něco mezi AF soutěží a módní přehlídkou – jen nemluvili. Ze začátku jsem se dost divil, protože celá sranda měla v programu 3 hodiny, ale pochopil jsem, když soutěž jednotlivců z ničeho nic přerostla ve švédskou variantu cosplay divadla. A i tady se ukázalo, že scénky moderátorů jsou většinou zajímavější než ty soutěžní. Fakt nevím, čím to je. Na závěrečné divadlo organizátorů jsme se už vpašovali do sálu. A i když jsme prd rozuměli, publikum se očividně skvěle bavilo. Možná jsem se měl místo pokleslých her raději učit švédsky.

Samozřejmě jsme Cosplay nesledovali celou dobu, v průběhu jsme se volně potulovali areálem a páchali zlotřilosti a nakupovali. Přes původní tvrzení se k nám nakonec přidali i Skullman s Tahiri. Počasí totiž začalo být drobet větrné a chladné zdivo památek člověka nezahřeje. Pravda, Tahiri nám sice tvrdila, že se s otaku nerada druží a nepřiblížila by se k nim na 2 metry, ale my s Taylor dobře viděli, jak toužebné pohledy vrhá po každém cosplayerovi s cedulkou „free hugs.“ Nemít poblíž Skullmana, nevím, nevím, jestli bychom neskončili dalším mezinárodním incidentem. Jsem si jistý, že zneužívání otaku koloušků je trestné všude. Bohužel, všechno dobré jednou končí a tak jsme i my vyrazili večerní Uppsalou směrem k nádraží a přesunuli se vlakem do Stockholmu. Tím jsme měli otaku povinnosti splněné a následoval začátek naší (ne)zasloužené dovolené.

Ve vlaku Skeletom vytáhl deskovku Timeline, abychom si opět dokázali, jak moc jsme toho ze školy zapomněli. Na svoji obhajobu dodávám, že roky vynalezení podprsenky, minisukně i antikoncepční pilulky jsem věděl přesně. A zahájení sériové výroby Fordu T stejně nikoho nezajímá, ne? Celí zoufalí nad našimi neúspěchy začala vzdělanější část trousit tiché švédské kletby, které Skeletomova tlumočnická iPhone aplikace identifikovala jako „vykuř mi a umyj mi auto.“ Myslím, že po tomto šoku už ji nepoužil. V samotném Stockholmu jsem si ověřil, že je naprosto jedno, jak daleko od nádraží jste ubytovaní, pokud vlečete kufry, dochází k úpravě délky na „svinsky daleko.“ Pokoje na hostelu připomínaly spíš vězeňské cely pro 6 osob, ale nám to bylo jedno. V nejhorším bychom si vyzkoušeli Stockholmský syndrom v praxi.

5-7. června

Naše epesní dovolená. Mohl bych tu sáhodlouze vyprávět o tom, jak jsme se měli (fajně), ale není k tomu důvod, smyslem článku bylo přiblížit zážitky z Uppconu. Proto dál už jen stručně. Ve Stockholmu je muzeí a památek jako v každém hlavním městě. A málo Švédů. Byli jsme až překvapeni, že centrum obývají převážně lidé poněkud… jižnějšího vzezření. Arabové, Indové, černoši. Blonďatého vikinga aby jeden pohledal. Hezké holky taktéž. Takže jsme se museli zabavit sami. Naštěstí jsme měli dost deskovek, knih, filmů i březové vody. Otevřít láhev Becherovky bez kamufláže jsme se po zkušenostech z Uppsaly báli.

Deskovky nám zpříjemňovaly večery na hostelu i chvíle strávené v parcích. Timeline nám postupně pomohla oprášit znalosti i získat nové. Třeba u Taylor jsem si téměř jistý, že vydání Bídníků (knihy, ne filmu) nezapomene do smrti smrťoucí. A já si možná taky zapamatuju, kdy to sakra vynalezli ten debilní otvírák na konzervy. Resistanci si oblíbily zejména dívky. A pravděpodobnost dostala v tomto případě neskutečně na frak. Netvrďte mi, že je možné, aby byla třeba taková Taylor padouch v 8 z 10 případů a Elien za ní jen v těsném závěsu. To prostě musí být aura, jinak to není možný. Není to fér. A vůbec to nemá co dělat s tím, že jsem pravidelně prohrával. V Bangu byla naštěstí situace o trochu lepší, když už nic jiného, mohl jsem střílet po každém, kdo se mi nelíbil. Samozřejmě, na děvčata jsem byl jako správný gentleman hodný a střílel je jen s největším sebezapřením.

Když jsme zrovna nehráli, obráželi jsme místní památky a také nějaká ta muzea. Po Timeline nám totiž bylo trochu stydno a doufali jsme, že si tak vyžehlíme alespoň trochu naší zjevné ignorace. Podívali jsme se do Muzea středověkého Stockholmu, které je umístěno v bývalé trollí noře, obhlédli jsme slavnostní vojenskou přehlídku, střídání stráží a očíhli královský palác. Docela hezkej, ale Prahu mám radši. To návštěva královské pokladnice, to byla jiná. České korunovační klenoty jsem ještě neviděl, Švédi s nimi holt nedělají tolik cavyků. Gothkám by se nejspíš líbila umrlčí koruna královny, vyvedená v apartní černé lemované zlatem. Mě víc zaujal vývoj obřadních mečů – 18. století už jen nepoužitelná pižlátka, ale těma ze 14. bych dostat opravdu nechtěl. Tehdy se musel král asi jinak ohánět. Výpravu za poznáním jsme zakončili v Nobelově muzeu. A opět jsme se projevili jako intelektuální lůza, znali jsme jen málo čerstvých laureátů za literaturu. U časem prověřených autorů a autorek jsme na tom sice byli lépe, ale žádná sláva to taky nebyla (v každém desetiletí maximálně 4 jména). Měli by psát víc o upírech, pak by si je třeba někdo pamatoval. Mnohem horší však bylo, když jsem zjistil, že jedním z nejstarších a nejcennějších exponátů muzea je… klas kukuřice. Yaoistky všech zemí, proč mi to děláte?! Co naplat, třeba byla Barbara McClintock pramáti všech fangirls.

Následující den jsme už byli všichni trošku nervózní z absence těch „pravých“ vikingů a valkýr, proto jsme dospěli k jednoznačné volbě – kde jinde hledat ty správné seveřany než… ve skanzenu. Bylo to také poprvé a naposled, co jsme se svezli na lodičce. Skanzen na nás zapůsobil příjemnou domácí atmosférou. Koloniál prodával naši oblíbenou limonádu ZONku, Taylor se podařilo za pár kaček splašit něco, co by se dalo nazvat poloalkoholickým černým pivem a historické kuchyně ukrývaly starověké kuchařské náčiní, které se v ČR zatím běžné používá. Jen těch krasavců a krasavic se nám nějak nedostávalo. Holky měly alespoň nějakou náhradu, protože se v areálu pohybovali sotva odrostlí kloučci s bubínkem a vojenskou uniformu (členové vojenské hudby), ale nám klukům se nedařilo. A to přesto, že jsme přetrpěli vystoupení švédské verze Helenky Vondráčkové. Naštěstí je Švédsko zemí přátelskou a pro návštěvníky udělá skoro cokoliv. Gustafovi nás bylo líto a tak rozhodl, že situaci napraví. Nejprve holkám přihrál blond kolouška v uniformě a pak nás přijel pozdravit i s celou rodinou. Sakra, jeho nejmladší (Madeleine) bych byl i možná ochotnej si vzít! Já bych ji s žádnou Norkou nepodváděl. Takže přes všeliké strasti mise nakonec splněna uspokojivě. Blond sexy Švédi a Švédky existují, byť jsou nejspíš blízko vyhynutí.

Závěrem poznámek z dovolené bych se rád zmínil o posledním dni, kdy jsme podlehli vábení papíru a navštívili několik knihkupectví. Jedno z nich podruhé, protože jeden z nás má tu nepříjemnou vlastnost, že po propuknutí nákupní horečky nekontroluje, co kupuje… pak se může snadno stát, že místo zábavného komiksu v tašce po pár hodinách objeví růžový deníček pro puberťačky. Přiznám se, neumím si dost dobře představit, jak by podobné sf speciálky mohly fungovat u nás. Pár poliček titulů ve švédštině, abecedně řazené regály v angličtině. A té mangy a komiksů! Není divu, že ve Švédsku cony podporují velké firmy. Podobná literatura tam zjevně o dost lepší postavení než u nás. Docela by mě zajímalo, jak dopadne Eurocon, který začíná ve Stockholmu za týden. Bohužel jsem si až pozdě uvědomil, že se vstupem do knihkupectví jsme vlezli přímo do pasti. Když jsme se s náručemi knih po necelé hodině vypotáceli ven, byli jsme bez peněz. Ošklivá věc, tohle okrádání nevinných kolemjdoucích.

Cesta zpět proběhla bez incidentů (pokud mezi ně nepočítám tekutou bombu na sedadle Skeletoma), takže když se nám v Praze konečně podařilo najít otevřenou hospodu, bylo možno prohlásit misi Uppcon 2011 za úspěšnou. Žádná blonďatá zviřátka jsme si sice zpět nepřivezli, ale české holky jsou nakonec přece jen hezčí (nevím jak u kluků, to neposoudím). Uppcon nás velmi příjemně překvapil jak profesionalitou (na to prostě žádný středoevropský con nemá a nějakou dobu mít nebude) tak návštěvníky. A ne jen proto, že ať jsme zastavili kohokoliv, dokázal nám anglicky odpovědět. Dojem na nás dělala hlavně jejich úžasná ukázněnost a pozitivní přístup, pokud se vyskytly problémy. Nedostanu se na cosplay? No bože, sice mě to mrzí, ale zabavím se jinak. Orgové chtějí, abychom udělali dvojstupy? Jasně, proč ne, oni vědí, co dělají. Na rozdíl od Rakouska se také vyskytovalo pouze minimum kuřáků. Radost pro takové lidi něco pořádat. Načerpali jsme inspiraci a já už se nemůžu dočkat, kam vyrazíme příště.