Věrného spoluharcovníka Christofa jsem tentokráte musel zanechat v Brně, protože v září stihl obrazit několik vědeckých konferencí v rámci Evropy a jsa starostlivým manželem, dal rád a dobrovolně přednost rodině před polonahými nezletilými kráskami („Doma bude, už se nareisoval dost!“). Zůstal jsem tedy v cestování osamocen, doprovázen pouze Mantou, zástupcem pražského Akiconu a příslibem, že se k nám v Budapešti připojí vyslanci z Bratislavy. O těch zlí jazykové tvrdí, že byli ve skutečnosti vysláni tajnou službou SR a jejich pravým cílem nebylo okukování cosplayerek, ale den před maďarskými komunálními volbami pomocí mezinárodní bratrské družby snížit šance na volební úspěch krajně pravicové strany Jobbik. Rovnou dodávám, že jejich snažení bylo korunováno úspěchem a za odměnu jim tajné složky slovenské bezpečnosti zajistili, že se u našich východních sousedů začaly volně prodávat tvrdé opiáty známé mezi otaku pod názvem Skittles. Ale o jejich úspěchu až později.

Jako dopravní prostředek byl tentokrát zvolen autobus Student Agency, takže na rozdíl od minulé výpravy není moc o čem povídat. Hned u vstupu mne vyšpuleně přivítala klasická kombinace zašedlá zelená tanga vytažená nad ledviny + o číslo větší bokovky. Ale co, aspoň jsem ušetřil za oběd. Během cesty nám byly jako obvykle podávány teplé nápoje a také časopis Military maminka, který jasně dokazoval, že se stewardka snaží cestující na střet s východní kulturou připravit opravdu důkladně. Protože jsme se tentokrát nemuseli bát, kde kdo zapomene přehodit výhybku nebo komu se na koleji proti nám vypaří vlak, uběhla cesta v podstatě nudně a nezajímavě. Manta louskal jakousi intelektuální literaturu (podle obalu scifi) a já se rozněžňoval nad nevšedními popisy v druhém díle Vampýrské akademie (ale o tomto skvostu moderní literatury až jindy). Snad jediné poznatky z cesty, které stojí za zmínku, jsou ty, že ekoteroristé nezahálí ani v Maďarsku a krajinu hyzdí lopatkami větrníků, kde to jen jde, a potom svérázné metody maďarských autoškol. Aby mladého žadatele o řidičský průkaz připravily na to, co ho čeká, začínají i končí jízdy na parkovištích před hřbitovem a prvním úkolem žáka je toto místo odpočinku pomalu obkroužit, aby věděl, do čeho jde. Vsadil bych se, že to má až zázračný psychologický efekt.

Samotná Budapešť mě překvapila svojí dvojakostí. Z části působila jako Brno v osmdesátých letech, některé domy polorozpadlé, přesto však prošpikované starými architektonickými skvosty, o jakých se Brnu nesnilo (a ne, ta vila opravdu není skvost, vždycky to byla a vždycky bude jen hranatá piksla, bez ohledu na to, kolik mezinárodních cen dostane). Do některých odboček by se člověk bál zatočit, aby se neocitl na Příčné ulici. Na druhou stranu touto starou zástavbou prorůstá nová sklobetonová budoucnost, která na rozdíl od té brněnské (zdravíme Amadea) do celku tak nějak zapadá. Také hlavní ulice jim můžeme jen tiše závidět, i přes množství aut působí díky záplavě zeleně tak nějak… klidně a svěže. Tohle by mohl někdo zkusit udělat u nás, zdejší obyvatelé by to jistě ocenili víc než nově budované cyklopruhy pro sebevrahy. Roland nechtěl riskovat, že se díky populární otaku metodě „na nádru se nalepíme na bandu nejdivnějších lidí, ti nás na con jistě dovedou“ dostaneme do problémů a tak pro nás vyslal auto. Byli jsme mu vděční, na rozdíl od Animefestu se Mondocon nekoná nikde v centru, ale na Budapešťském výstavišti. Díky tomu jsem měl poprvé možnost vidět, jak to vypadá, když con hlídá skutečná bezpečnostní agentura. Všude postávali robustní pánové s vysílačkami a řeknu vám, nedovedu si představit, že by si někdo dovolil ztřískat se tam jak hovado nebo dokonce zkoušet ničit cizí majetek. Na to týpci vypadali příliš přísně.

Roland nás provedl po všech třech budovách, kde se Mondocon odehrával, ukázal nám, kde budeme v neděli účinkovat, seznámil mě s hlavou nakladatelství Mangafan a potom se omluvil, protože jako správný organizátor byl na roztrhání. Manta odběhl fotit areál a já tak strávil dvě hodinky s člověkem, kterému se daří v Maďarsku vydávat mangu nejlépe ze všech. Za tu dobu, když nepočítám úhybné manévry před Mondohadem („Hide! If they catch us, we’re screwd, trust me!“), jsem si potvrdil, že Maďarsko i ČR jsou na tom co do čtenářů velmi podobně (byť oni jsou cca 2 roky před námi) a dozvěděl se spousty zajímavých věcí. Například to, že ani vychvalovaný Death Note se neprodává zdaleka tak dobře, jak si u nás fanouškové myslí (první díl si jich koupila hromada, ale po pár svazcích už jsou prodeje na cca 20% prvního dílu), nebo smutný fakt, že anime&manga časopis (Mondo magazine) se sám neuživí, ani když má veškerou grafiku zadarmo díky Animaxu. Možná je to pro české fanoušky zklamání, ale teď už mi snad budou věřit, že v českých podmínkách to nemá smysl zkoušet. Možná za ty 2 roky. Je ale docela příjemné si pokecat s někým, kdo stál před dvěma lety ve stejné pozici jako vy. Navíc jak jsem zjistil, měli jsme toho společného opravdu dost. Nejlepší mangou je Monster, oba jen nevěřícně kroutíme hlavou nad popularitou Hetalie a přijde nám děsivý rozmach yaoi. Mimochodem, v Maďarsku se na trhu udržely 3 firmy, vydávající mangu. Mangafan, jakási menší společnost, co vydává hlavně při příležitosti conů a potom jedno čistě yaoi vydavatelství. Takže se obávám, že se máme na co těšit…

Po skončení společného nakladatelského hořekování jsem vyrazil najít Mantu, protože se do areálu vrátila slovenská výprava. Původní nápad „půjdeme omrknout program“ vzal rychle za své, bratia totiž po chvíli rozhodli, že načneme flašu. Myslím, že je to takový folklor slovanských otaku, zapíchnout to na každém conu někde s flaškou a očumovat školačky. Manta dostál pověsti pražských čajkařů, a při zmínce o alkoholu hanebně prchl. Tak úplně to nevadilo, i pro nás ho bylo málo, ještě se dělit. Takže jsme jen seděli, a já poslouchal epický příběh o tom, jak dopoledne vyrazili na con rovnou s kostýmem Pedobeara. Vyprávění mi přišlo hodně přibarvené, protože se mi nechtělo věřit, že by Maďaři běžně na potkání poznávali tuto kultovní postavičku. Druhého dne jsem sám zjistil, že nejen, že kluci nekecají, ale naopak se ještě snaží realitu uhladit, abych se náhodou nevyděsil. Průběžně jsme také okukovali maďarské cosplayerky a teda… úplně vidím, jak většina českých pořvává „to mají beztak koupený, tohle přece nezvládnou udělat samy“. Zvládnou. A kluci také. Přes to, jak úžasně jejich oblečky i doplňky působily, při bližším zkoumání šlo vidět, že jsou podomácku dělané. Máme se prostě ještě co učit. U nás si s tím dává práci jen pár lidí, u nich měla kostýmy ručně šité a kvalitní většina.

Samozřejmě, že jsme to nedělali jen tak pro vlastní potěšení, prostě jsme jenom čekali, až začne koncert japonské zpěvačky jménem Kokia (nazpívala třeba ending k Furusato Japan, které jsme dávali na AF loni). Zvučení a nasvětlování hlavního sálu se však zdrželo nad plánovaný rámec, takže jsme nějak zabít čas museli. Když nás omrzely školačky, začaly se řešit poznatky ze života („Maďari sú zlý a zvrátený ludia“), 4chan, cony na Slovensku… a záhy i Koki. Tento drobný slovenský odborník na imageboardy totiž z nějakého důvodu dostal drobný mentální zkrat a v mysli mu uvízla slova „クリスマスあいつ“ (kurisumasu aicu). Neptejte se mne proč, netuším (aicu mělo být jako AIDS po japonsky). Což o to, ono by to normálně  až tak nevadilo, protože přece jenom maďarské loli ze slovenštiny povětšinou rozuměly leda „foto gief“. Jenže pěvkyně do davu před zavřeným sálem nalákala i pár Japonců. A co čert nechtěl, stáli kousek od nás. A tak se nám ač nechtěně, postarali o zábavu po zbytek čekání. Ona totiž Kokiho slovenština zněla místy jako japonská slova, do toho jednoznačně znějící aicu a parta kamarádů, co každou chvíli halekají jméno o jedno písmenko kratší než jméno umělkyně… jednomu bylo šikmooček až líto, škubali sebou každou chvilku, zatímco československá výprava hýkala smíchy a chudák Koki rudnul tak, až barevně odpovídal rajčeti nebo Sarině.

Čekání se nakonec vyplatilo. Nevěděl jsem, na co se mám připravit, ale teda… bylo to něco úplně jiného než vystoupení zmalovaných Visual Kei kapelek, které občas potkáváte u nás. To nejen, že nebyla stejná liga, to nebyla ani stejná soutěž. Kokia vystupovala pouze s kytaristou, takže měla repertoár značně omezený. Přesto zvládla bez problémů a velmi čistě a naboso odzpívat skoro 2 hodiny. Pro někoho „divná paní v noční košili“, pro spoustu ostatních nevšední hudební zážitek, který jsme se rozhodli zajíst v tamním Burger Kingu. Na noc se prý sice jíst nemá, ale na návštěvě by měl člověk ochutnat něco místní kuchyně, ne?

Neděle, pominu-li typicky hostelově kvalitní snídani, prosycenou vůní sava, začala skutečně epicky. Pokud jsem v sobotu Slovákům nechtěl ani věřit, nedělní cesta na con se mi asi zdála. Pedobear v čele, troubící auta, smějící se ději, mávající děti, mávající školačky, zvonící řidiči metra, nadšený dav předškoláků na výletě… Setrvával jsem v němém úžasu, nic podobného jsem snad v životě neviděl. Pedobear je zjevně nadnárodní celebritou a silně nacionalistické snahy Jobbiku byly převálcovány silou dětské lásky. To však nebylo nic proti tomu, co nás čekalo po příchodu do areálu. Rychlost posunu od brány do hlavního sálu se snížila na cca 40m/h. Ze všech stran se řítily davy nezletilých dívenek, toužící po chlupatém kamarádovi. Kdo někdy viděl útok sarančat, má představu. Během pohybu po areálu jsme zjistili, že většina vyšších orgů, programový šéf animaxu i hlava manga-fanu, patří mezi fanoušky našeho hnědého kolegy. Díky tomu nám začalo procházet kde co. Pedobear jako guest star DDR turnaje, Pedokidnapping movie natáčený v prodejní hale a ve finále i Pedobear zahajující maďarskou obdobu Cosplay divadla. Mimochodem, divadlo nebylo špatné, ale stejně jako v případě Rakouska, i tady byly 2/3 vystoupení kombinací hudby, tance a parodování zpěvu. Také jsem si všiml několika sólo pěveckých vystoupení (Dark Chii, krom toho, že má super nožky, má i naprosto krutopřísný profihlas). Celkové dojmy rozpačité – některé scénky byly super, většina však v něčem pokluhávala. Myslím, že Češi se v této disciplíně nemají zač stydět.

Odpoledne nás konečně čekal oficiální důvod naší návštěvy – panelová diskuze o conech za hranicemi. Moc lidí nepřišlo, ale zase všichni, kteří se dostavili, se o téma zajímali a hlavně – rozuměli naší lámané angličtině, takže jsme ušetřili čas, vyhrazený na tlumočení. Myslím, že pro všechny zúčastněné to bylo velmi poučné. Specialitou rakouských conů jsou ochotnické cosplay skupiny a další performeři. Největší rakouský con AniNite má také dvě zvláštní soutěže. První z nich je jakási soutěž o „nejhustější otaku pokoj“, ve které lidé pomocí fotek dokumentují své otaku doupě (o nějaké české variantě zkusím popřemýšlet). Druhá, v podstatě „národní“ soutěž je Rakouský král otaku. Princip soutěže je v podstatě jednoduchý. Na každém rakouském conu jsou soutěže, za účast v kterých je možno získat body. Po roce se tyto body na AniNite sečtou a největší borec nebo borka na rok dostávají titul Krále a zařazují se do síně slávy. V českém prostředí si to tak úplně nedovedu představit. I když… pokud by se do bodování zahrnuly i soutěže v pití alkoholu a mimo oficiální rámec akcí, pár tipů na krále bych měl. Zarazila mne také úroveň rakouské matematiky. Když jsem poslouchal o těch tisícovkách lidí na AniNite, ani se mi to nezdálo divné, ale když byl zmíněn Maconvention, který měl letos údajně návštěvnost 1400 lidí, zpozorněl jsem. Přece jenom jsem tam byl a číslo, které uváděli orgové, bylo o víc jak 1k nižší. Navíc trval jen dva dny, takže ani přepočet na slovensko/pravdovskou jednotku „člověkodny“, by neseděl. Nu což, nebyli jediní. Počet lidí na Mondoconu Roland při našem příjezdu odhadl na nějakých 2500 jedinců, ale v neděli už jsem zaslechl snad nějakých kolem 6000.  S podobnými čísli žonglovali i kolegové Slováci, ale kolik mají opravdu na conech skutečných živých a platících lidí, to zjistíte jen těžko. Jako unikátní slovenskou záležitost jmenovali ComicsBook, protože jinde v Evropě podobné sborníky nevedou. Na Animefestu pak Maďary zaujaly soutěže na webu po celý rok (jinde ve světě je to spíš záležitost komunitních portálů či on-line periodik) a – co mne vůbec nenapadlo – prostory. Anime con, který má k dispozici skutečné kinosály, prý jinde v Evropě neznají.

Ještě zpět k těm číslům. S tímhle přepočtem na člověkodny nebo dokonce člověkopůldny, započítáváním organizátorů atd. by už mohli různé cony hromadně skoncovat. K čemu mi je, když mě zajímá, kolik bylo na akci platících návštěvníků, když mi někdo řekne obrovské číslo, od kterého pak musím odpočítat organizátory a podělit bůh ví jakým číslem. Kdo se v tom bordelu má pak vyznat. Do toho ještě PR kecy a „bijeme se v prsa“ kecy, které jsou u některých českých conů přestřelené i o 20% a máte smůlu, prostě si přesnější obrázek neuděláte. Což o to, mě to za Animefest byla celkem putna, těch našich 1300 fyzických a platících návštěvníků bylo poměrně pěkné číslo. Ale co měl říkat Manta, který přiznal cca čtyři stovky unikátních návštěvníků?

Po skončení panelu jsme si ještě na půl hodinky sedli s programovým šéfem Animaxu, který si s námi postěžoval na zlý osud (předtím si svorně všichni krom maďarů postěžovali na nespolehlivou spolupráci s lokálními pobočkami) a prozradil nám, že teď pracuje na rozjetí Animaxu pod jiným názvem jako celodenní kanál v Polsku. A to mi v redakci tvrdili, že v Polsku manga nikoho nezajímá, protože na veletrhu o ní nic nevěděli… jasný. Nikoho nezajímá, proto tam vychází mnohem víc mangy než u nás a připravuje se TV kanál. Blížil se večer a poučeni rychlostí přesunu od brány po hlavní halu, jsme se rozhodli pomalu zdekovat. Opět nás čekalo loučení s nadšenými fanynkami. A pak výlet směr nádraží, který proběhl poměrně bez problémů, s pedobearem se tentokrát v metru nechali vyfotit jen asi 3 lidi. Tradiční místní kuchyni jsme se na nádraží rozhodli ochutnat tentokrát u Mc Donalda a vážení – po objednání jsem se ocitl v nebi. Maďarský speciální „Gourmet sandwich“ byl vším, co si představíte pod pojmem nezdravé jídlo ve fast foodu. Big Tasty bacon kombinovaný se smažákem (nějaký uzený zjevně). Mé chuťové buňky prožily několikanásobný orgasmus a zkolabovaly. Škoda, že tuto fastfood perlu nedělají u nás, když můj jazyk druhý den po snídani přišel k sobě, měl jsem chuť si to zopakovat.

Cestou domů se nic zajímavého nestalo, takže to bude z mých zážitků asi vše. Díky starostlivým organizátorům i kolegům ze Slovenska jsem prožil parádní víkend, dozvěděl se kopu věcí a odnesl si i hodně materiálu na přemýšlení. Všechny cony dělají propagaci po svém, některé země jsou s manga tradicí dál, každá země má svá specifika, ale otaku jsou většinou všude dost podobní. Pokud jsem byl na Maconvention zklamaný množstvím kuřáků, tady jsem nic takového ani nezahlédl. Na druhou stranu před halami posedávaly tlupy lidí s vodnicemi. Řekněme fuj! Ale aspoň nesmrděli. Věk návštěvníků byl rovněž zajímavý. Zatímco největší množství se rekturovalo z řad dětí mezi 13 a 16 lety, většina soutěžících (zejména cosplayerů) byla starších. Také celkem překvapilo, že nejlepších umístění v rámci AMV dosahovaly mladé dívky. Tedy pokud jsem se špatně nekoukal a nevyhlašovali zrovna miss mokrý cosplay. Některé cosplaye byly odvážnější, než jsme v našich poměrech zvyklí, ale přesto jsem si nevšiml nějakých chlípných pohledů nebo poznámek či dokonce návrhů. Obléci si podobné hadříky holky u nás, bojím se, že je bude nějaký vůl obtěžovat. Asi jsou ty dva roky náskok znát.

PS: Pedobear přislíbil svoji účast na Animefestu 2011, takže kdo chce fotku s pedobearem před obřím pyjem z černé žuly, začněte se chystat;)