Ono se to snadno řekne „vyrazili“. Bohužel, Brnem se sotva pár týdnů před plánovaným odjezdem prohnala taková epidemie křeččího moru, že většina z původně plánované sestavy musela zůstat doma,  a pohřbívajíc zesnulých křečků pouze závidět posledním členům výpravy, mně a Christofovi. My to měli snadné – křečky ani jeden z nás nechová a rodinu Christof bezpečně odeslal do temné divočiny v dostatečném předstihu před odjezdem. Původně zvažovaný road trip tak byl nahrazen cestou po dráze. Jsouce tvorové bojácní a introvertní, rozhodli jsme se strávit na conu pouze sobotu a část neděle, aby nás snad zahraniční otaku nesnědli nebo s námi neudělali ještě něco horšího. Abychom snáze zapadli, ovázal jsem si levou ruku obinadlem a pověsil ji pěkně do pásky, předstíraje zraněného nindžu ze Skryté listové (vůbec to nebylo proto, že jsem vůl a jsem schopný se při náhodné návštěvě přírody přizabít). Christof se jako vždy přestrojil za Jamese Pottera. Hned na nádraží se nám však naše převleky vymstily. Já marně doloval pravou rukou z poličky sladké laskominy a snídani jsem si tak musel odbýt celozrným pečivem, Christof zase musel odhánět přerostlého a zapáchajícího domácího skřítka, který plačtivě sháněl  po kolejmdoucích peníze na vlak domů, přestrojen za anarchistu.

České dráhy nás mile překvapily kvalitou svých služeb. EC Gustav Mahler byl poloprázdný, kupé relativně čistá, sedačky držely alespoň přibližně na svém místě a celou cestu do Vídně nás ani nikdo neokradl či neznásilnil. Při takovém komfortu už člověk odpustí drobné prohřešky jako nefunkční klimatizaci. Přece jenom, od vlaků nelze čekat zázraky, takové věci jako klimatizované soupravy, to se vyskytuje snad jen ve filmu. Nebo jsem si to alespoň myslel. Přestup ve Vídni pro mne znamenal menší kulturní šok. Souprava RailJet nejen, že plně klimatizovaná byla, ale rozličné vymoženosti digitálního věku rovnou cestující upozorňovaly, která místa jsou obsazená, jakou rychlostí vlak jede, jaké jsou navazující vlaky ve stanicích, kterými jedeme, a jaké máme při vystoupení čekat počasí. Co na tom, že v důsledku invaze rakouských alienů jsme museli sedět na chodbičce u vstupu. Cítil jsem se jako ve star treku. Že se v něm možná opravdu nacházím jsem se přesvědčil hned na nádraží v Linci, když jsem zahlédl skupinu Romulanů Rumunů, útočících na automatickou bránu veřejných záchodků. Proti propracované taktice neměla jinak příjemně vybavená toaleta žádnou šanci. Se slzou v oku jsme proto zanechali tuto perlu civilizace hordám napospas a vydali se hledat MHD. Přemýšleli jsme, že pro jistotu nahlédneme do mapky, abychom snad nespletli směr, ale opět se ukázalo, že některá pravidla conů jsou vskutku internacionální. Metoda „pověs se na nádraží na největšího freaka v dohledu, on už tě na con zavede“ zafungovala. Pro jistotu jsme minuli skupinku cosplayerů postav z Naruta i fialovovlasou asijskou krásku s melouny jak melouny a svěřili svůj osud do rukou nevinně vypadajícího kaprokuřete.

Kaprokuře nás bezpečně dovedlo až k místu konání. Rázem jsme se cítili, jako bychom tam už někdy byli. Všude kolem nás skupinky divných lidí v kostýmech, povědomé prostory jen tak nějak… větší klid. Ale k tomu se ještě dostaneme. U vchodu nás přivítali jazykově nepříliš vybavení orgové, kteří nám vzápětí sehnali slečnu, která nás vlastně pozvala. Jmenovala se Stefanie, byla cute, zadaná a u rakouských kolegů zastává obdobnou pozici jako Christof u nás – tedy zařizování všeho možného i nemožného, nemožné na počkání, zázraky do tří dnů a „navalte prachy“. Z pochopitelných důvodů nás nechala, ať se na conu aklimatizujeme sami. Ale… ono to v podstatě ani nebylo potřeba. Po pár minutách nám bylo jasné, že jsme aklimatizovaní dokonale, protože jsme na Akiconu. Vládne pohodová atmosféra, akce se nachází ve skvělých a kompaktních prostorách s velkým spojovacím prostorem a účastníci mluví divnou řečí, která vzdáleně připomíná hantec. Prvním bodem programu, který jsme navštívili, byl konec představení divadelní skupiny Hime no Tsubasa. Kdo by si myslel, že šlo o nějaké herecké profíky, bude na omylu. Naši německy mluvící kolegové si prostě v průběhu let vytvořili skupinky schopných cosplayerů, co objíždí cony a hrají anime divadlo. Ne soutěžně, to už přenechávají jiným. Na MACOnvention byly takové bandy hned 4. Na toto téma už jsme některými cosplayery na AF mluvili a zdá se, že po sedmi letech už se vytvořil prostor pro to, zkusit to i u nás. Příští rok s tím zkusíme něco udělat. Jenom jsme záviděli rakušákům tu osvětlovací techniku. S tím se Bakala prozatím měřit nemůže. Poté jsme nahlédli na yaoi přednášku, abychom se ujistili, že některé fangirls jsou všude stejné a pak už zamířili na promítání Mai Mai Miracle.

Po skončení filmu, který se mimochodem promítal v podmínkách, které připomínaly spíše školní con než řádné promítání, jsme se rozhodli blíže prozkoumat zbylé prostory a místní lolitky. Prolistovali jsme německé časopisy (speciálně pro woka anime časopisy, žádné porno), pokochali se pohledem na cosplayerky, navštívili kousek lekce japonštiny pro němce, pokochali se pohledem na cosplayerky a posadili se ven, kde jsme, kochajíce se pohledem na cosplayerky, zůstali až do začátku cosplay soutěže. Řeknu vám, bylo opravdu na co se dívat. Zejména co se nesoutěžní části týká, soutěžící až na výjimky příliš nezaujali. Ale celkově vzato s kostýmy jsou naši jižní sousedé pořád o pár let před námi. Typický český fanoušek by nejspíš řekl „to si přece nemohli dělat sami“, jak se často objevuje u komentářů vítězů jednotlivých národních kol Eurocosplaye. Mimochodem vítězky MACO soutěže se do Londýna také chystají. A jsou opravdu drsné, jak můžete vidět na záznamu výše. Co se týká AMV soutěže, která se konala o pár hodin kochání se mladinkými rakušankami později, tady jsme se cítili víc „jako doma“ a troufnu si i tvrdit, že čeští střihači jsou na tom přece jenom lépe. Minimálně polovina byla spíš do počtu a až v té druhé se daly sem tam objevit zajímavější kousky. Svého osobního favorita přikládám:

Po skončení programu následovala cesta do penzionu. Sice jsme předem věděli, že podle rakouské předpovědi počasí začne o půl deváté lít jak z konve, ale jsouce navyklí přesnosti těch českých, nevěnovali jsme tomu dostatečnou pozornost. V nejhorším trochu navlhneme, pomysleli jsme si. Jen než jsme došli na zastávku, ztěžklo naše oblečení o pěkných pár kil. To jsme ještě netušili, co bude následovat. Penzion stál na kopci na kraji Lince. A dlužno dodat že pro nás na té špatné straně kopce. Po pár desítkách kroků jsme byli mokřejší než okolní vzduch, který protkávaly jednolité provazy vody. Možná, kdybychom v jednu chvíli špatně neodbočili, došli bychom mnohem dříve. Správná odbočka bohužel nepůsobila zrovna důvěryhodným dojmem (bez gumáků nebo pásového transportéru bych si na ni netroufl), takže jsme se vydali po té asfaltové a velmi spoře osvětlené. No co vám budu povídat, místo přímé cesty vzhůru jsme si kolem kopce udělali hezké kolečko. Ve chvíli, kdy jsme zahlédli světla našeho dočasného útočiště, srdce nám zaplála radostí. Vešli jsme dovnitř a během vyplňování ubytovacího formuláře jsme s nemalým úlekem zjistili, že scény typu „Modrá ústřice“ se neodehrávají jen ve filmech. Náš útulný penzion totiž poskytoval útočiště hordě yaoi fanynek, které na dva velmi vlhké mladé muže vrhaly z restaurační části velmi zvláštní a velmi nebezpečné pohledy. Někdy jsem opravdu rád, že neumím číst myšlenky. Oba jsme podvědomě stáhli půlky a uchýlili se do bezpečí svého pokoje. Po půl hodině jsem s po cestě z toalety zjistil, že tyto děsivé dívky s námi okupují patro a jejich švitoření nám zpříjemní usínání. Christof pro jistotu dveře zapečetil  fotkou Jirky Paroubka a Zdeňka Trošky v trenýrkách a zamkl.

Probuzení se obešlo bez nebezpečných incidentů, yaoistky, vyčerpány nočními debatami (rozuměl jsem pouze Deidara a absolut oral),  ještě spaly. Vzhledem k tomu, že naši jižní sousedé stále považují neděli za den sváteční, rozhodli jsme se jít na nádraží pěšky. Ono by totiž stejně žádné MHD nejelo. Do příjezdu mého vlaku zbýval ještě nějaký ten čas, takže jsme se rozhodli okusit rozkoš nepoznaného a navštívili jsme zelený McDonald. Od toho červeného se liší zejména tím, že je víc eko, má zelenou barvu a hranolky se dělají z brambor v šortkách z kšandami.  Jsem zvědavý, kdy se zazelenají i české provozovny. Jen si nedokážu představit, z jakých brambor budou dělat hranolky tady. Brambora s ponožkami v sandálech se bude fotit dost blbě. Zatímco Christof po snídani vyrazil zpět na con, aby užil svobody, než se vrátí k manželce, já zamířil zpět do Brna. Cestou tam jsme zůstali na chodbičce z Vídně do Lince, zpátky to bylo opačně. Vychutnal jsem si komfort RailJetu a následně i nehezký šok z přestupu na stroje ČD. Ne, že by snad vagony byly horší než ty, kterými jsme přijeli, ale to chování… jeden by se za naše spoluobčany občas i styděl. Čistě náhodou jsem narazil na asi šedesátihlavou korejskou turistickou výpravu. Korejci si s pečlivostí sobě vlastní rezervovali několik kupé. Bohužel díky šikovnému označování rezervací svá místa nemohli dlouho najít. A ono když vám třemi vagony pendluje šedesátka asiatů… Nemohli za to, jejich vůdkyně se snažila. Dokonce byla velmi slušná. Asi první tři rezervovaná kupé. Dohadovat se s čechy pro ni musel být velmi příjemný zážitek. Průvodčího se do toho snažila nezatahovat, což jsem celkem obdivoval. A zároveň se mi otevírala kudla v kapse. Poslouchat totiž kecy „vypovězených“, to bylo vážně na přes-držku. Asi jsme opravdu národ netolerantních rasistů. Tak jsem nakonec skončil v rozhovoru právě s vůdkyní korejců. A mimochodem, kousky měla v tlupě výstavní. Jak kluky, tak holky.

A celkové dojmy z akce? Veskrze pozitivní. Rakouské cosplayerky roztomilé, dostali jsme několik pěkných inspirací, přesvědčili se, že máme opravdu hodně společného (například technické chyby při cosplay soutěžích měli naprosto identické), a poznali zajímavé lidi. Jen škoda, že jsme se nestihli blíže poznat s moderátorkou a asistentkou programové sekce, Marlene. Já sice asistentku mám, ale stejně bych si tuhle klidně vzal domů. Měla úžasný asistentkovský obleček a když selhávala technika a technici, pobíhala sálem, metala blesky a z hlavy jí šlehaly plameny. Rakouští otaku se od těch českých také téměř neliší. Blbnou, ve skupinkách dělají borčuš, pošťuchují se, jsou živí atd. Jenom… jsou při tom nějací klidnější a uvědomělejší než našinci. Byli sice trochu mladší než jsou třeba návštěvníci Animefestu, ale stejně jsme z toho měli pocit, že si dávají pozor, aby svým dováděním neobtěžovali své okolí. No a abych nezůstal jen u chválení – většina návštěvníků sice byla v kostýmech, ale většina bohužel kouřila. Tolik kouřících dětí nepotkává člověk ani před učňáky. To ale bylo jediné zklamání víkendu.