Roger Zelazny patří mezi autory, na jejichž dílech jsem vyrostl. Mám rád jeho hrdiny, sedí mi jeho humor i zdánlivě všední nápady, pomocí kterých splétá své příběhy. Tím nemyslím zdaleka jen jeho nejslavnější sérii Jantar. Dokonalým příkladem jsou třeba Vchody v písku. Prostě autor, jehož práce mi sedí víc než třeba kouzelné knihy Neila Gaimana. Noc s osamělém říjnu u nás vyšla někdy před osmi lety… tak nějak osaměle. Proč o ní tedy píšu dnes? Protože hromada lidí vůbec netuší, že něco takového vůbec vyšlo. Nejde totiž o typickou Zelaznyho tvorbu. Nemá ani stejný rozměr, je ilustrovaná, nedělalo ji stejné nakladatelství jako většinu jeho prací a v tiráži byste marně hledali zmínku o překladateli. Jakoby se ta kniha prostě objevila tak nějak odnikud.

Jako již mnohokrát v minulosti se na určeném místě scházejí Hráči. Hráči hodní i zlí, kteří posledního října svedou souboj o otevření portálu, kterým by se na Zemi mohli navrátit Prastaří. Každý z nich má svou motivaci a také úlohu v jedné ze stran. Někteří z Hráčů jsou noví, jiní už se účastnili některého z předchozích kol. Aby na to nebyli sami, mají k ruce své zvířecí pomocníky. Než však nadejde ona Noc, musí všichni poshánět tajné ingredience, zjistit kdo je na čí straně a v neposlední řadě také spočítat přesné souřadnice, na kterých má rituál proběhnout. Hlavním hrdinou a vypravěčem příběhu je Čmuchal, pes jednoho z Hráčů. Den za dnem líčí shánění ingrediencí i vodítek k totožnosti jednotlivých účastníků. Handluje se zvířecími kolegy, podniká vlastní pátrání a počítá.

Zelazny se rozhodl tímto příběhem vzdát poctu velikánům a klasikům hororového žánru. Udělal to způsobem poměrně neotřelým a příjemným. O nadvládu nad Zemí se tak pokoušejí Lovecraftova božstva a mezi jednotlivými hráči člověk narazí na hodně povědomé postavičky. Hrabě přes den spává v rakvi, Čmuchalův pán, angličan Jack je až podezřele schopný s noži a Dobrý Doktor pod svým domem ukrývá laboratoř, kde na stole leží sešívané monstrum. Když se situace začne přiostřovat a objevují se první oběti, objevuje se na scéně i sám Velký Detektiv. Napsat to někdo jiný, bál bych se, že půjde o slátaninu, ale Zelaznymu to všechno prostě funguje jak má. Velkou zásluhu na tom má i fakt, že se nesnaží tyto „cizí“ postavy protlačovat do čelních pozic a hlavní role tak hrají jejich zvířecí pomocníci.

Rozhodně nejde o knihu, kterou musíte nutně přečíst a bez které se v moderním světě neobejdete. Ani se nemusíte bát, že půjde o horor, ze kterého vás bude mrazit v zádech. Děsivé příšery číhající za okny nečekejte. Zmínka o Gaimanovi v úvodu nebyla tak docela náhodná. Ono to britské prostředí člověka svádí k tomu, aby hledal podobnost a dovedu si představit, že Neil vypotí něco podobného. Ale nebude to tak příjemně vtipné i tajemné zároveň. Rozhodně doporučuji všem, kteří mají smysl pro humor a mají rádi trochu strašidelné příběhy. Ono totiž to, že je za vaším oknem prázdno, ještě neznamená, že to tak bude i ve chvíli, kdy se k němu otočíte zády.

A na závěr malá ukázka:

Udělal jsem pravidelný okruh. Ta Věc v Kruhu měnila tvar, až konečně vypadala jako nějaká psí dáma velmi lepých tvarů. Ale já nebyl tak hloupý, abych vstoupil. Neměla ještě žádnou extra vůni. „Pěknej pokus,“ pravil jsem uznale. „Trhni si, blbečku,“ odpověděla. Prošel jsem kolem několika zrcadel. Věci v nich něco blekotaly a zběsile se kroutily. Vycenil jsem na ně zuby a ony zmizely.Když Věc v Parovodu zjistila, že čmuchám okolo, začala mlátit do stěn a syčela a prskala. Zavrčel jsem. Znova se ozvalo syčení. Tak jsem se do toho opřel a pořádně zaštěkal a byl klid.