Milky Holmes jsou hvězdami na detektivní akademii Sherlocka Holmese. Každý je má rád, na koleji bydlí v přepychových pokojích, mají privilegia, o kterých se běžným smrtelníkům nesní, a vůbec si žijí jako v ráji. A to do chvíle, než záhadně přijdou o své nadpřirozené schopnosti. Abyste tomu rozuměli – v alternativním světě, téměř shodném s tím naším, je spousta padouchů-gentlemanů i detektivů obdařena talentem, kterému říkají Toys. Schopnosti se různí a schováte pod ně pravděpodobně vše, co vás napadne. Nadlidskou sílu, pyrokinezi, telekinezi, vytváření iluzí nebo třeba ovládání počasí. Čím schopnější nositel, tím mocnější talent. Bez talentu jsou z vás nicky a v detektivním světě jste v podstatě odkecaní.

Z princeznovského světa plného vybraných jídel se tak hrdinky rázem propadají do detektivního pekla. K jídlu mají leda tak vařené brambory (plus dřevokazné houby, které rostou v jejich „nových“ školních lavicích) a z obrovských apartmánů jsou přemístěny do podkroví nejzchátralejší koleje akademie, kam fouká, zatéká a kde je jen jedna postel. Úkol je tedy jasný. Získat zpět své schopnosti, aby se jim ostatní přestali smát a hlavně – aby zase dostávaly vybrané lahůdky, protože těmto lolitkám jde o jídlo vždycky až v první řadě. Klubko tasemnicí v úvodním receptu rozhodně nebylo náhodně. Holky žerou jak protržené, neustále mají hlad a pokud mají volit mezi jakoukoliv činností a jídlem, volí jídlo (ano, byly mi sympatické na první pohled).

Na první pohled je asi jasné, že zrovna moc detektivních příběhů na případné diváky nečeká a i děj se dopředu spíš neposouvá než posouvá. Pokusy o znovuzískání talentů jsou jeden uhozenější než druhý a logicky tak vždy končí větším či menším fiaskem. Hlavní hrdinky jsou sice pojmenovány podle slavných detektivů (Cordelia Glauca, Hercule Barton, Sherlock Sherringford a Nero Yuzurizaki), ale jinak jsou blbé jak pumpa na saně a jejich charaktery vykazují nezaměnitelný punc lety prověřené šablony. Jejich hlavním protivníkem je banda zlodějů-gentlemanů (nečekaně také pojmenovaných podle slavných lupičů). Spolu svádí nerovné souboje, které postrádají všechno, od choreografie, naplánování až po smysl. Tak jak jsem včera u Ore no imouto remcal, že zápletky pořádně nefungují a i přes inovativnost začínají nudit, tady to (ač je to k neuvěření) tak nějak jde. Tím nechci říct, že by šlo o nějakou světobornou legraci, která by nikomu neměla utéct, ale prostě – přes to, že jde o jasně a průhledně nalinkovanou záležitost, jako oddechovka to rozhodně pobaví víc.

Pokud patříte mezi fandy detektivek, tím lépe. Občas se totiž vyskytují narážky na rozličná detektivní dílka a tak si milovník dohledávání přijde na své (například názvy dílů jsou odvozeny od konkrétních detektivek). Ze začátku jsem se tak trochu bál, že půjde o čistý lolicon fanservis, ale přes letmé náznaky se mé obavy nepotvrdily. Stejně tak nejde ani o seriál cílený primárně na malé děti, jak už jsem zmínil, některé věci prostě dítě nemá jak pobrat. Nejspíš půjde o záležitost pro celou rodinu, kde se prťata pobaví u ztřeštěných kousků šáblých detektivek, a rodiče zároveň neumřou nudou (a tatínkové můžou v klidu uslintnout nad Henriettou <3 – mimochodem inkarnací Arsèna Lupina). Komu seriál doporučit u nás netuším. Krom Greka a DanQa mě moc lidí nenapadá. Prostě pokud vás recenze zaujala a obrázky neodradily, bez obav nějaký ten díl zkuste. Těžko říct, jestli bude kdy natočené pokračování, ale vzhledem k tomu, jaká postava se objevila v samém závěru (vizte poslední obrázek), si autoři nechávají cestu otevřenou.

Další informace: anidb (en), ANN (en), Akihabara (cz)