Hned z počátku mi dovolte jednou pro vždy vyvrátit často omílané teze, že se poslední dobou točí čím dál víc čuňáren a také celkový počet seriálů rychle roste, protože se snižují náklady na výrobu. Není tomu tak, a i když vám to budou různí rádobyexperti tvrdit pořád dokola, pravdu z toho neudělají. Čísla mluví sama za sebe. Netvrdím, že jsou to čísla kdovíjak pozitivní, protože to koneckonců o trhu ledasco vypovídá, ale co už. Když mrknete na následující graf, pochopíte sami. Prasáren je v anime tak nějak pořád stejně, poměrově to navíc vypadá, že nemravnější byl spíš začátek tisíciletí než letošek. Pokud se vás někdo bude ptát, můžete mu teď už bez obav říct, že lehká i tvrdší erotika plus pornografie tvoří zhruba 1/3 celkové roční kreslené produkce.


(Údaje pro letošní rok jsou pouze orientační)

To by samo o sobě ještě nemuselo být tak špatné, pořád by nám tu zůstávaly zhruba dvě stovky ostatních. No… možná pokud odpočítáme seriály pro opravdu malé děti, zůstane nám na rok nějakých 120 kousků. V tom se přece musí dát něco kvalitního najít, ne? Možná ano, ale nebude toho moc. Proč, k tomu se dostanu, teď se ale ještě na chvíli vrátím k oné erotice. Je totiž jedním z hlavních důvodů, proč má stále víc z nás pocit, že to jde s anime z kopce. Její problém ale není v nezajímavých nebo příliš absurdních zápletkách. Pokud se ohlédnete 10 let zpátky, narazíte na stejné množství nezajímavého balastu jako dnes. Jasně, zavzpomínáte si třeba na Vandread nebo na Chobits, ale většinu tehdejší produkce si nevybavíte, ani pokud jste ji sledovali. Zůstává jen pocit, že to bylo nějaké… lepší. V čem to tedy vězí? V kozách, dámy a pánové. A také v intenzitě. Určitě tu najdete dost článků, ve kterých si stěžuji na hypertrofované prsní partie hrdinek. Budete se možná divit, ale to je právě jeden z prvků, který dřív nebýval. Chii i Mahoro zrovna v této oblasti nepřetékaly a Eiken, který do oné doby taky spadá, většina fanoušků málem prozvracela.


(Údaje pro letošní rok jsou pouze orientační)

Část postav samozřejmě byla vyvinutější, ale opticky vzato šlo zhruba o čtverky, maximálně pětky, a k postavám to tak nějak sedělo (mateřské typy, učitelky atd…). Navíc většina ecchi, ze kterých se postupně staly klasické kousky žánru, obsahovala příjemnou paletu velikostí, která sice překračovala reálné míry, ale ne o tolik. Díky tomu jste sice naráželi na lechtivý materiál, ale i když působil necudně, nemělo to takový vulgární podtón. Dnes je situace jiná. Většina hrdinek zjevně odmalička bumbala hnojiva z kredence Přemka Podlahy a na prsa si jako zábal patlala některé z vynikajících receptů mistra Babicy. Výsledkem jsou vpravdě epické melouny. Nastříkat je na bílo a přidat pár černých plošek, má Japonsko tak kvalitní fotbalovou brankářskou školu, že se bude svět na příštím mistrovství divit. Z ecchi se tento trend už před pár lety přelil i do ostatních shounen, takže si fanoušek žánru neustále připadá, jako by na monitoru sledoval vlnobití. Samo o sobě by to nejspíš takový dopad nemělo. Průšvih bohužel nastal, když si kreslené hérečky na internetu přečetly, že existuje látky zvané botox a kolagen. Jednou pro vždy, dámy: Ty sajrajty se sice používají na vypnutí a zvýraznění pysků, ale těch na hubě! Já mám ecchi rád, ale kdo má v každém druhém seriálu koukat na zařízlé kalhotky, do kterých někdo zepředu vecpal dalamánek? Pak si člověk nemá myslet, že je něco špatně. Místo šance na vlastní názor je ihned tlačen do defenzivy.


(Opening seriálu Hanasaku Iroha, o kterém je řeč v závěru)

Ale zpět k onomu pomyslnému „zajímavému zbytku.“ Nemá smysl tvrdit, že tvůrci nemají problémy a za všechno může jen hanbatá produkce. Před čtrnácti dny jsem si na animefestu povídal se zástupkyní nakladatelství Shueisha a ta se to ani nesnažila skrývat. Po dekádě, po kterou mangascéně v Japonsku vládla trojice nekonečných fajto sérií Naruto+Bleach+OnePiece, přichází vyčerpání, rozpaky a hledání nových cest. Autoři hledají nová témata, o kterých kreslit, nové příběhy… ale nějak nic moc nenachází. Trh je segmentovaný, různé skupiny fanoušků mají ty své malé oblíbence, ale chybí čerstvé hitovky, které by přišly s něčím novým, co by vzbudilo zájem fanoušků napříč spektrem. Na anime tento problém dopadá ještě hůř. Kratší mangy pro úzkou cílovou skupinu se nikomu zrovna animovat nechce, z toho prachy nekoukají. Navíc jsou to často vážné věci, thrillery a tak… no radši rychle pryč od toho, ošklivá realita, třikrát fuj, to běžného fanouška kreslených filmů příliš nezajímá. Co na tom, že jde většinou o kvalitní věci? Na tom, že nejsou zdaleka pro každého to nic nezmění. Stačí se podívat na loňské vítěze Mainichi awards. Tatami galaxy, Pestrobarevný, Šinko a kouzelná šošolka – všechno parádní záležitosti, ale ani jedna, která by měla potenciál oslovit širší fanouškovskou populaci.

Mezi stodvacítkou anime se pořád nehledá kvalitní kousek zrovna snadno. Jen blázen by očekával, že půjde o samé nadprůměrné počiny a skvělých seriálů tam bude celá řada. Jasně, průměrná hodnocení na stránkách se nám to budou snažit tvrdit, ale víte jak to chodí… Pokud mám na anidb stupnici od 1 do 10, ale za posledních 10 let pouze 25 záznamů s hodnocením menším než 5, je něco špatně. Pokud navíc žádný seriál nezískal hodnocení menší než 4, bral by tuto číselnou berličku vážně jen cvok nebo úplný nováček.  Hodnocení na Akihabaře je na tom ještě hůř, protože krom toho, že stejně jako ve světě lidé začínají hodnocení na pětce, je jich navíc ještě zoufale málo, takže dochází k tak paradoxním zkreslením, že ve finále vychází lépe hodnocené kdejaké kozaté ecchi než záležitosti ověnčené cenami. Pro představu – na následujícím grafu vidíte, jak by měla cca vypadat křivka hodnocení anime na anidb za posledních 10 let, pokud je rozložíte po celé stupnici:

Pěkné, ne? Žádná Gaussovka to sice není, ale celkem nám poslouží. Když na něj pořádně kouknete, zjistíte, že těch opravdu dobrých (8+) anime by mělo být zhruba kolem 13%. Pro samotné seriály, o kterých se budu bavit dál, je to trochu méně, tam mi to vyšlo na cca 11%. Za posledních 10 let je na anidb „nějak“ ohodnocených 1071 seriálů. No a teď si vemte jednoduchou kupeckou matiku. Snadno dostanete, že v takovém případě by mělo za tu dobu vyjít nějakých 117 sérií, což dělá nějakých 10 ročně. To jsou 2-3 seriály na kvartál. S tím už by se dalo i souhlasit, na něco zajímavého narazíte vždycky. Za zimu můžu zmínit třeba trojici Level E, Fractale a Hóró musuko. Že to není zrovna váš šálek čaje? No jo, a jsme u toho… Ani jedno není masovka, o které byste si mohli pravidelně pokecat s kamarády, navíc vám zrovna nemusí sednout žánr. Přece jenom i pokud bych bral klasické rozdělení na 5 základních skupin, vychází to na sotva 2 seriály za rok na každou. Takže tu sice máme „dostatek“ zajímavých titulů, ale zároveň všechny patří do kategorie „pro specifické publikum.“ Podobně nejspíš skončí i bez debat nejlépe animovaný seriál letošního jara Hanasaku Iroha a melancholická pecka AnoHana (scénář dělala oběma Mari Okada, stejně jako Fractale a Hóró musuko. To už asi nebude náhoda, ne?). C byste v seznamu hledali marně, zajímavý příběh začala záhy ubíjet naprosto zprasená animace (nejdřív to bylo jen CGI, ale teď už tečou i normální postavy).


(Opening seriálu C)

A tím jen tak mimochodem narážím na poslední z důvodů, proč má tolik lidí pocit, že „zlatá éra anime“ už je za námi. Pokles kvality animace provází seriály odnepaměti. Bohužel v rámci snižování nákladů zachází poslední 2 roky japonské společnosti až za hranice toho, co jako divák vydržím. Čím delší série, tím horší to je. Sice nám narostl počet snímků za sekundu, ale plynulost se občas vytrácí a co je horší – občas se mění i vzhled nebo pohyb postav. Nejmarkantnější je to u dlouhých sérií, Naruto nebo Bleach občas při porovnání ob 15 dílů vypadají jinak na první pohled. Nejbezpečnější jsou v tomto ohledu krátké série, ale jak to má nad 13 dílů, je třeba mít se na pozoru. Hlavně nedůvěřovat předem. První dva nebo tři díly většinou vypadají super, ale potom najednou člověk jen nevěřícně hledí, jestli nemá něco s přehrávačem.

Celé je to tak trochu začarovaný kruh. Diváci jsou nespokojení a chtějí něco nového, firmy hledají, co jim nabídnout, nachází specifické cílovky, takže produkují pro ně, zjišťují, že musí jít s náklady dolů, protože cílovka není dost velká, diváci jsou nespokojení… A do toho všeho vstupuje západní fanoušek, který chce žrát ty super seriály, jako před lety. A ono to nejde. Zatímco před pár lety jsme měli ohromné zásoby kvalitních seriálů z minula, v tuto chvíli jsme dohnali dobu a najednou není co. Někomu prostě 3 díly každý týden nestačí, někdo nemá ani ty, protože dává přednost jiným žánrům. Spokojení zůstávají hlavně milovníci ecchi a hentai, protože jejich laťka nebývá nastavena vysoko a každoročně mají svůj příliv zaříznutých kalhotek. My ostatní máme na vybranou – spokojit se s nižší kvalitou nebo se víc věnovat jiným koníčkům. Anime a manga průmysl přešlapuje na místě a hledá nový impulz. Shueisha teď vkládá hodně důvěry do Bakumana. Ao no exorcist a Beelzebub jsou mimo cílovou skupinu vnímány jen jako další naruto/bleach klony a nové dušičky nelákají. Těžko říct, jestli nebo kdy onen impulz přijde. Jisté je jen to, že než ho najde, část dlouholetých českých fanoušků vystřízliví a jejich místa zaberou mladší, kterým to takhle stačí. Do které skupiny patříte vy? Stačí vám to, máte zásobu z let minulých nebo pomalu ale jistě nemáte na co koukat?

Be Sociable, Share!