Začalo období Meidži a v Japonsku dochází k rozsáhlé westernizaci. Nadpřirozené bytosti šintoistického panteonu z toho nejsou zrovna odvázané a některé nesou změnu více než nelibě. Moudrá japonská vláda ale o potíže nestojí. Proto je zřízeno nové Ministerstvo pro nadpřirozené záležitosti. Bok po boku v něm mají působit lidé a jókai. Při řešení konfliktů tak v párech pracují vždy zástupce armády a hanjó (poloviční jókai). Na jedné straně tu tak máme urostlé mládence, čerstvě navléknuté do uniforem dle západního střihu a na straně druhé dívenky s liščíma/kočičíma ušima, oděné do tradičních japonských kimon. Diváci i divačky si přijdou na své. Hlavními hrdiny jsou potom tvorové ne zcela této práci uzpůsobení. Agemaki může být sice bišík non plus ultra, ale z nadpřirozených tvorů má větší hrůzu než obyvatelé brněnského Bronxu z práce. Není to tak úplně jeho vina, může za to výchova i příhoda z dětství, ale vymlouvat se na to nemůže. Jeho týmovou partnerkou je potom Zakuro, která má coby hanjó opravdu hodně důvodů, proč nemít ráda předpojaté lidi a celou westernizaci vůbec. Opět za tím budou pozůstatky minulosti. Díly tak plynou ve znamení řešení rozličných případů a postupného otrkávání. Bohužel jak se zdá, minulost začíná Zakuro pomalu ale jistě dohánět. A nepůjde o nic pěkného. Ono koneckonců ani jinak nejde o nic pěkného a předpojatost a bigotnost tehdejšího Japonska je vykreslena velmi věrně.


Podle popisu děje se vám může zdát, že nepůjde o nic extra. A máte pravdu. Útvarů pro vypořádání se s nadpřirozenou hrozbou už tu byla spousta (koneckonců i u nás vychází manga Případy Kjóko Karasumy) a ani o charakterech se nedá říct, že by byly nějak zvlášť originální. Jak důstojníci, tak hanjó se drží svých archetypů jako klíšťata. Agemaki je přes svůj strach z nadpřirozena statečný a milující dobrák, Riken je gentlemanský mamoru typ a Ganrjú je pro změnu splněným snem všech dívek s mateřským komplexem. Jak se na moderní důstojníky sluší, jsou všichni krátkovlasí a vypracovaní. Dívčí část týmu se potom skládá z nekomimi jamato nadešiko Susukihotaru, po které touží srdce mnoha nesmělých nejen japonských mužů, pečovatelských dvojčátek Bonbori+Hózuki, které svými vnadami a rozvernou a pečovatelskou povahou okouzlí každého maminčina mazánka, a ze Zakuro. Tu si schválně nechávám jako poslední, protože až na barvu očí v podstatě reprezentuje můj osobní ideál dívčí hrdinky. Není bez problémů a zdaleka není dokonalá, ale nepropadá sebelítosti. Sice je v skrytu duše opravdové dobračisko, ale to jí nečiní problém Agemakiho sjíždět kdykoliv provede nějakou cypovinu. Nejde o typickou tsundere postavu, spíš o nějakou vyspělejší dospělou formu.

Jak už jsem napsal, nejde o žádné dokonalé dílo, které by nikomu nemělo ujít. Technická část je odvedena na velmi slušné úrovni a jen těžko bych na celém seriálu hledal nějaká opravdová negativa. Náčrt postav i směřování děje nepatří k těm originálnějším, ale na druhou stranu neurazí a všechno je zpracováno na velmi slušné úrovni, takže nehrozí, že byste pouleli oči a za škubání vlasů řvali, kam dali scénáristé mozek. Prostě to tak nějak… funguje. A možná právě proto jde o seriál, na který se každý týden těším nejvíc. MM! je sadističtější a ztřeštěnější, Kuragehime cáklejší, veselejší a romantičtější… ale Zakuro je Zakuro. Doporučil bych všem fanouškům tsundere hrdinek, japonského nadpřirozena a také všem dívkám, které milují uniformy. Myslím, že letošní podzim rozhodně nikde bíšíkovatější bišíky nenajdete.

Další informace: anidb (en), ANN (en), Akihabara (cz)