Akira Cubaki je normální adolescentní student, který má normální adolescentní potřeby (tj. není to ujetý otaku, fetišista nebo tak něco) a chodí do úplně normální školy. Co čert nechce, nafasuje do vedlejší lavice holčinu jménem Mikoto Urabe, která ujetá je. Má vlasy do očí, moc toho nenakecá, s nikým nekamarádí a o přestávkách spí jako zabitá. To by ještě nebyl problém, jako zbytek třídy by ji mohl prostě ignorovat… kdyby ovšem jednou, poté co po jejím šlofíku na lavici zůstal lepkavý flek, nedostal neodolatelné nutkání… ochutnat. Jo, je to tak, prostě si představte situaci, kdy nejste schopní odolat tomu, abyste olízli slinty nejdivnější baby, co znáte. V manze mi to přišlo za začátku divné, v plastickém animovaném provedení se mi z toho při obědě tak trošku udělalo slabo od žaludku. Od té chvíli je milý Cubaki v háji, netouží po nikom jiném atd. Nebudu zabíhat do detailů, osud tomu prostě chce tak, že bude prvním Mikotiným sexuálním partnerem a zároveň závislákem na jejích slintech.

Nemyslete si ale, že na vás v Nazo no Kanodžo X čeká třeskuté a nechutné ecchi. Jasně, rozhýbané a namluvené vypadají slintací rituály docela zvláštně (slyšet, jak Urabe sbírá chrchel až někde v ponožkách, aby mohla dát svému milému ochutnat to nejlepší ze sebe, jsem FAKT nemusel), ale jinak je předloha na ecchi velmi decentní, cudná a romantická. Nekecám. Urabe je ve skutečnosti cute introvertní holka, která jen občas přepíná do agresivního módu, a Cubaki je hodný kluk, který je sice sexuálně frustrovaný, ale snaží se na ni nespěchat. Jasně, že se spolu vyspí, je řečeno hned v prvním díle, ale co si vybavuji mangu, prvních pár knih si nedali ani pusu. Své emoce a představy si předávají přes oslintané prsty. To je sice poměrně divné a zvláštně… znepokojivé, ale na druhou stranu, pamatuju si, že jsem si na ty rituály rychle zvykl a přišlo mi to svým způsobem i slušně erotické a provokativní. Mimo jiné i proto, že nějakými ecchi momenty předloha neplýtvá, občas sice hrdinka ukáže, občas je vidět v plavkách a výjimečně nahá. Rozhodně zapomeňte na způsoby vlastní průměrným kouskům tohoto žánru. Žádné desítky rádobylechtivých záběrů za jeden díl, v tom prvním byly možná tak 2?

Seriál tak sice má více než slušnou šanci, abych v jeho sledování pokračoval, jenže… To, že mám na předlohu pěkné vzpomínky, neznamená, že se adaptace vyvede (zdravíme Mirai nikki!). Rozhýbané a barevné to totiž najednou tak nějak není ono. Slinty na lavici i na prstech jsou lepkavější, hutnější, zvuky tomu přidávají drobet čvachtavý podtón a hrdinové vypadají jinak. Minimálně hlavní hrdinka, která v manze přes divné vlasy pořád vypadá jako fajn holka, s kterou by mohla být i sranda randit. Tady působí prostě divně a dokonce smradlavě. Abych jí ale jen nekřivdil, má fakt zajímavý hlas. V manze jim je sedmnáct, ale styl autora moc nerozlišuje mezi čtrnácti a dvaceti. Anime se toho sice hodně drží, ale postavy si neznalý divák zařadí spíš na těch čtrnáct. A nezlobte se na mě, výměna slintů mezi dětmi… no ne zrovna můj šálek čaje. Navíc v seriálu dochází od prvního dílu k drobným změnám proti předloze. Jsem zvědavý, kam to ve finále dotáhnou, ale těm z vás, které sdílení emocí přes sliny zaujalo (a nemůžu si pomoct, patří to k těm nejoriginálnějším tématům žánru, na jaké jsem zatím narazil), bych doporučil spíš mangu. Vážně vypadá líp:)

Další informace: anidb (en), ANN (en), Akihabara (cz),