Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Ohana, která má dost velkou smůlu na to, aby měla za matku bohémku (čti: naprosto neschopnou krávu s mentalitou nadržené čtrnáctileté návštěvnice diskoték). Komu se v tuto chvíli otevírá kudla v kapse, nemusí se bát, kvůli věřitelům jejího milého se rozhodne prchnout a nebohou Ohanu poslat z Tokia do lázní v zapadákově. Ty samozřejmě patří Ohanině babičce a své žití si tam bude muset mladá školačka náležitě odpracovat. A nebude to tak snadné, jak to často v podobných seriálech bývá. Ohana sice umí skvěle vařit, ale jak se chovat k hostům, uklízet a vůbec vykonávat práce související s provozem lázní, to zatím netuší. Aby toho neměla do začátku málo, je její babička přísná tak, že by dvěma tichými větami dokázala donutit komplet fakultu strojní, aby si při močení začala sedat.

O ničem jiném v podstatě Iroha není. Holka přijede k babičce a poznává život trochu jinak než doposud. To je vše. Nebýt dobře napsaných postav, nepřekousl bych nejspíš víc než první dva díly. Mari Okada, žena odpovědná za celkovou kompozici a velkou část scénáře, naštěstí opět ukazuje, že umí. Dokáže charakterům vtisknout drobnost, na kterou dnes průměrní scénáristé zhusta zapomínají – uvěřitelnost. Nejde jen o samotné dialogy, ale i to, jak se postavy hýbou nebo jaký výraz má jejich tvář při pronášení replik. Díky tomu je Iroha plná živých lidí, které byste ve skutečném Japonsku mohli klidně potkat. Každý má nějaké své problémy, ale snaží se s nimi vypořádat po svém a to bez pomoci plánů a taktik, u kterých by inteligence diváků během sledování došla úhony. Ohana samotná je prostě jen dobrosrdečné městské pako, které „ne“ nepovažuje za odpověď, ale mojí osobní favoritkou je Minko, která se snaží stát kuchařkou. Tahle uzavřená a vůči světu ne zrovna přátelská osoba není líná si sednout a vymyslet nové slovo, jen aby mohla  Ohaně za její pitominy nadávat. To slovo je jen tak mimochodem hobiron, a jde o složeninu prvních slabik z „honto ni bikkuri suru hodo rongai!“, česky mne při pokusu o zachování napadá snad jen „horlivá bizaronuce!“ Vymyslet si nějaké jiné slovo nebo použít variantu, jakou volí oficiální anglický překlad, bohužel není dost dobře možné, protože tento svérázný akronym má v japonštině stejný zápis jako „Hột vịt lộn“, což je velmi specifická vietnamská „pochoutka“ (konkrétně kachní vejce, s téměř dospělým plodem uvnitř). Anglický překlad sahá po filipínské variantě jménem balut, kteréžto slovo už angličtina zná, jenže zároveň bez rozpaků zabíjí prvotní význam oné zkratky.

Postavy mě přiměly vydržet u seriálu až do této chvíle, ale jejich poznávání chvíli trvá. Z čeho si ale kecne na zadek snad každý, kdo si pustí první díl, je animace. Nemůžu si pomoct, ale víc než běžnému televiznímu seriálu odpovídá její solidní provedení OVA nebo přímo filmové produkci. Nejednou jsem si vzpomněl na Shinkaiova díla. Namluvení odpovídá lidským bytostem, na nějaké přehnané kňákání nebo mektání tu nenarazíte. Hudba je taková, jaká má být. Neruší, příjemně podkresluje scény a občas oživuje pasáže, které by jinak vyzněly ploše. Nebudu vám tvrdit, že jde o instantní klasiku, ani že musíte Irohu bezpodmínečně vyzkoušet. Ale pokud patříte k té části fanoušků, kteří nevyžadují od seriálu intenzivní akci či polonahé krásky, a tento kousek vás zatím minul, doporučuji všemi deseti.

PS: Pokud vás někoho napadne přesnější a trefnější překlad, podělte se, má múza má dovolenou.
Další informace: anidb (en), ANN (en), Akihabara (cz)