Zápletka je prostá. Zavřeme X studentů do ohraničeného prostoru a necháme je se navzájem zabíjet. Pokaždé, když je spáchána vražda, přeživší vyšetřují a nakonec ukáží na vraha. Pokud ho odhalí, vrah umírá, pokud odsoudí nevinného, umírají všichni. Akademie Palermo usíná… Samozřejmě, jak už je dobrým zvykem, hybatelem událostí je omnipotentní bytost, která si u mě co do otravnosti a vypatlanosti nezadá s články o Džambulce. Aby se studenti náhodou nerozhodli, že se vyvražďovat nebudou, používá křiklavého nátlaku a vůbec je to méďa k pomilování. Samozřejmě, vyhrát může jen jeden.

Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou si od plic zanadávám. Danganronpa a jí podobné typy seriálů mě totiž poslední roky vytáčejí, takže dnešní novinka bude v podstatě erupcí dlouhodobého pohrdání touto tematikou. Mimojiné i proto, že Dangaronpa je z nich suverénně nejhorší. Od dob, kdy světlo světa spatřilo Battle Royale, se v různých formách setkáváme s kousky, které jeho principu využívají. A nejde jim to. Alespoň většinou. Stejně tak tu máme tradici seriálů a her (vizte například Spiral nebo Ace Attorney), které fungují na detektivní bázi a hlavnímu hrdinovi přísluší odhalovat pravou podstatu věcí (a nejde vždy jen o pachatele trestných činů). Danganronpa je poté křížencem obého. Křížencem, který nejspíš nějakým způsobem fungoval, dokud existoval pouze jako hráčem ovládaný příběh. Jako seriál funguje podobně jako kdyby české zdravotnictví provozovala česká pošta a jako doktory zaměstnávala armádu klonů sourozenců Gondíkových.

I v ostatních případech (Např. obligátní Mirai Nikki nebo hustopopulární Hunger Games) mám většinou problém sžít se s poněkud ujetými hlavními postavami, až to po čase prostě vzdám. Tady nějaký pokus ani nenastal, od prvního po posledního jsou mi volní a nezajímá mě nejen to, kdo nakonec vyhraje, ale ani jak zabijí hlavního loutkáře. Nejen proto, že vybraní studenti jsou přehlídkou karikatur, proti kterým mají hloubku i myšlenky televizní rosničky. Seriálová adaptace mi prostě nenechává žádný prostor si k nim nějaký vztah vytvořit. Tam, jde je ve hře možnost procházet území školy, navazovat dialogy a vyšetřovat, v anime nastává absolutní sterilita – jaképak zajímavé dialogy, prostě zabijeme dalšího a o něm i vrahovi se něco víc dozvíme až u „soudu“. Samotné vraždy a jejich vyšetřování potom trpí stejnou nemocí. Prostě to nějak nakydáme, postavy to zvednou, hlavnímu hrdinovi to začne docházet a hurá odsoudit viníka. Z hry samotné tu zůstaly jakési verbální kulky, u kterých předpokládám klasické herní využití – jde o vodítka, která hráč sbírá a během přelíčení jimi koriguje proces, který nakonec pachatele odhalí. Ano, v situaci, kdy divák nic moc sbírat nemůže, to působí pěkně dementně a vůbec by to tu nemuselo být. Všemocnost Monokundy je poté jen dalším hřebíčkem do rakve. Působí křiklavě, nuceně a trapně. To už se nikdo ani nesnaží tvořit „božstva“, která by byla alespoň trochu zajímavá?

Štve mě snaha šokovat brutalitou a vyšinutostí postav. Štve mě, když se autor za každou cenu snaží na této snaze vystavět celou práci a ještě víc mě štve, že to tolik lidí žere. Na jedné straně budou odsuzovat české seriály pro tupost děje, ale na druhé sami konzumují totéž a ještě to považují za kvalitní zábavu. Vydržel jsem pět dílů v bláhové naději, že se něco změní, ale je mi líto. Z celého seriálu za něco stojí pouze opening. Animace je slabá od prvního dílu (a to nemluvím o růžové krvi, která mi taky vadí, ale o poskákané animaci postav a neladícím CG) a o ději nebo vývoji postav se ani nedá mluvit. Pokud máte rádi detektivky, oprašte starý Spiral, pokud vás spíš baví Battle Royale, můžete zkusit novější Btooom! – kdyby nic jiného, tam alespoň postavy mají nějaké osobnosti a dokonce se pozvolna vyvíjejí. Danganronpu bych doporučil možná tak zapáleným fanouškům Mirai Nikki.

Další informace: anidb (en), ANN (en), Akihabara (cz),
Pokud přesto musíte tento paskvil vidět a to ještě s českými titulky, doporučuji se preventivně podívat, kterým skupinám se vyhnout