Ne, nedělám si legraci, Sódži (tak se vrchní laskač všech nestřežených culíků jmenuje) bude skutečně po většinu seriálu bojovat s fetišistickými tvory tak geneticky odlišnými, že by je kandidátku do voleb nenasadila ani Strana zelených v koalici s Piráty a Erotickou iniciativou. Pravda, svým způsobem mi připomínali osazenstvo jisté pražské čajovny, ale… nebudu se v tom rýpat. Základní vodící linka seriálu, tedy „emzáci útočí, hrdino, sežeň si parťáky a ochraň planetu, kterou miluješ“ je jasně daná a prakticky nic víc se o ní říct nedá. Sódži je hned do začátku vybaven kamarádkou z dětství, která ho skrytě miluje a otevřeně mlátí, sexem posedlou matkou samoživitelkou a záhy i heliem plněnou vědeckou pracovnicí z planety, kterou již stihly deviantní organismy kulturně obohatit do té míry, že vědkyni už ani nenapadne, aby kdy ještě zkusila vlasy do culíků uvázat. Velmi rychle je postavena culíkojeskyně, k Rudému culíku (jak si genderově vyvážený hrdina v ženském těle říká) se přidávají Modrý culík a Kozatý culík, a hurá nakopat všem nepřátelům zadky, krovky, chapadla či cokoliv jiného, co se zrovna namane.

Podle stručného nástinu děje předpokládám poznáte, že záměrem autorů bylo stvořit parodii na všechny možné superhrdinské a epicky soubojové seriály, co jich kolem je. S naprostou samozřejmostí tak můžete sledovat mahó šódžo transformace kombinované s vyvoláváním útoků a expanzí gearu jako v mechárnách a záporáci budou pro změnu deklamovat proslovy tak nabubřelé, že zastíní i většinu super sentai (včetně Strážců vesmíru) a všechny Smrtonosné pasti. Fetiše samotné potom tvoří pomyslnou třešničku na dortu – člověk má s každým dalším záporákem víc a víc pocit, že se probudil v jednu v noci a omylem zabloudil na Sčítání.

Nalákali vás autoři? Mě taky. A nejen mě. Ale bohužel, co funguje prvních pár dílů, nemusí mít vždy dostatek síly utáhnout celou sérii. U Culíků je pravdivost této otřepané fráze znát mnohem víc, než by mi bylo milo. Tam, kde člověku v prvních dílech nevadí záměrná prvoplánovitost charakterů i dialogů, nastupuje postupně čím dál větší nuda, až člověk začíná přemýšlet, jak je možné, že kouká stále dál. Ano, občas sice nastane situace, která kvalitu opět drobet zvedne, ale celkově téma zvolna uvadá, až ke konci seriálu umírá docela. Repliky a parodické situace se sice objevují stále, ale už jim chybí svěžest novoty, působí ukoptěně a nuceně. Skoro bych až řekl, že kolísání a pokles úrovně animace v tomto případě věrně dokresluje celkový dojem z děje. Pár dílů bych rozhodně doporučil fandům parodií, ale jestli vás nabízený materiál udrží u sledování všech dvanáct dílů, to už nechám na vás.

Abych si dnes psaní prvního článku po více jak roce trochu zpestřil, rozhodl jsem se okusit slast Culíků s údajně megavtipným českým překladem. Inu… nasmál jsem se. Ale stejně jako v případě seriálu, i tady to byl smích nucený, který pozvolna přecházel v hysterický. Čekal jsem málo a to jsem také dostal. Jen trochu jiné, než jsem počítal. Asi jako když si v restauraci objednáte svíčkovou, číšník vám místo ní donese guláš, plivne vám do oka a pro jistotu se vám ještě vymočí na boty. Tím samozřejmě netvrdím, že by na guláši bylo něco špatného, jen to prostě není stejný pokrm. Ani nemůžu říct, že bych zrovna toto měl týmu Yakudzuke za zlé, japonsky nerozumí a překládají poměrně volný a nadsazený překlad Crunchy. Ale to plivnutí a čvachtání v botách, to už je drobínko za hranou. Sakra, lidi, já chápu, že se cítíte megahustě, když můžete do ostřejších replik kreslených holčiček rvát vulgarismy, kterými se častujete s rodiči navzájem, ale zkuste se krotit, pár dvanáctiletých se tomu sice jistě směje, ale s reálným dějem na obrazovce to tak úplně nesouvisí. To už byste se mohli rovnou na překlad vykašlat a cpát si tam to, co vás zrovna napadne – určitě dáte s korektory dohromady spoustu třeskutě zabijáckých hlášek.

Další informace: anidb (en), ANN (en), Akihabara (cz)