Pokud vám přišlo, že v první polovině roku podle mne nic moc nevyšlo a doufáte, že ve druhé půli to bude lepší,je to tak. Nebude to sice žádná záplava titulů, které nesmíte minout, ale pár se jich přece jenom najde.

Červenec

Tradičně čas Festivalu Fantazie a v posledních třech letech také Advíku. A bohužel také tradičně čas, kdy si musím hrát na hodného syna a hlídat doma dům a zalévat zahrádku, protože rodina vyráží na dovolené. Jako na potvoru letos opět obě dovolené padly na termíny výše uvedených akcí, takže mé dojmy z nich jsou jen velmi zprostředkované. Respektive dojmy z Advíku, o FF jsem zaslechl jen pár útržků. Ohlasy jsem zaslechl převážně pozitivní (program sledoval málokdo, ale bavili se všichni), takže šlo jistě po povedenou akci – sám jsem se na Advík dostal jen první ročník a jako relaxace o prázdninách byl fajný už tehdy.

I na anime to byl měsíc docela plodný. Ze seriálů se objevilo pantsu fajto Sekirei, již tradičně zkažené tím, že proti manze autoři dívkám „přifoukli“ výbavičku. Po vzoru posledních cca dvou let také došlo k tomu, že předlouhou mangu rozhodli nasekat do sezón, takže díky diskutabilnímu úspěchu je pravděpodobné, že si diváci, které tento seriál zaujal, budou muset sehnat mangu, „o co sakra vůbec jde“ totiž v první sezóně zvládli sotva nakousnout. Po dlouhé odmlce se také na obrazovky vrátila živoucí legenda – Slayers, tentokrát s podtitulem Revolution. Její výhodou i nevýhodou je paradoxně fakt, že se s časem nemění. Pamětníkům tak přináší nostalgické vzpomínky na jejich začátky u anime, nováčkům pak spíš jen chvíle nechápavého kroucení hlavou a akutní záchvaty nudy. Dále vyšel dlouho očekávaný Gits 2.0, který jsem neviděl, ale fandové původního gitsu z něj mají rozporuplné pocity. Dlouho očekávaný Blade of the Immortal také spíše zklamal, díky celkové přetmavenosti a rádoby artovému střihu obrazu i hudby jsem se nedostal přes první dva díly.

Co jsem naopak viděl a mohu doporučit každému, komu se líbil Totoro, je nejnovější Ghibliovka Ponyo na útesu nad mořem. Opravdu luxusní zážitek pro každého, kdo v duši zůstal alespoň z části dítětem, kam se na Ponyo v tomto ohledu hrabe třeba taková Cesta do fantazie. Další z věcí, které rozhodně doporučuji alespoň zkusit je seriál studia BONES, Bounen no Xamdou. Po všech stránkách poměrně uchvacující záležitost, která vzdáleně připomíná Eureku 7, Naušiku nebo Last Exile. Pro mne pravděpodobně nejsilnější zážitek celého anime roku. Zajímavostí je i to, že seriál je určený výhradně pro PS3 network.

Srpen

Konečně vyšel dlouho očekávaný film Production I. G. The Sky Crawlers. Neviděl jsem, ale podle recenzí se můžeme „těšit“ na vizuální bombu s příběhem, který průměrný divák nebude dávat, což je škoda, taky bych z něj chtěl něco mít. Naštěstí pro ty normální z nás začalo vycházet OVA Detroit Metal City, které je zase přesným opakem a humbuk a hype je kolem něj na české otaku scéně v poslední době také mnohem větší.

Cony se v srpnu konaly hned dva (J&A Fest a anime sekce v rámci Parconu). Oba ve stejném termínu, takže jsem spravedlivě nejel ani na jeden (čti: měli jsme první vážnou poradu o tom, jak spáchat Animefest 2009). Ale na J&A Festu prý bylo víc krásných holek, takže to napřesrok zvážím.

Žáří

Proběhl Manifest a poté, co účastníci posbírali střípky paměti i jater se vesměs shodují, že šlo o komorní, ale velmi vydařenou taškařici. Jinak se stala jen jedna úžasná událost a sice – začal jsem blogískovat! A zatím si to poměrně užívám.

Říjen

Vrchol sezóny, čas, kdy producenti nasazují největší trháky atd. atd. . no tak žhavé to letos nebylo, ostatně viz rubrika novinky, u většiny kousků jsem zvládl mrknout alespoň na první díl. Co se týká osobních preferencí, pokračuji aktuálně pouze ve sledování Toradora, a na dobu, až budou celé, jsem odložil Mōryō no Hako a Casshern Sins. Z věcí, které mne z října zaujaly a už skončily mám povětšinou rozpačité dojmy, nápady celkem dobré, ale ve finále špatně dotažené, zpracované a vůbec mám pocit, že kdyby japonští scénáristé po vzoru amerických kolegů začali stávkovat, měla by do nich studia rovnou začít střílet, aby se uvolnilo místo pro nové talenty. Já sice chápu, že přijít dnes s originální myšlenkou není žádná sranda (pochybuji, že mne za poslední rok napadlo něco, co už nenapadlo kopu jiných), ale v poslední době mám spíš pocit, že mezi japonskými scénáristy se takové myšlenky najdou, ale ta řemeslná vypravěčská zručnost jim chybí. A snad každému je jasné, že můžu mít skvělý nápad na dort, ale pokud dorty dělat neumím, nakonec budou zákazníci říkat že „Cake is a Pie“, jak je v poslední době IN.

Také jsme konečně spustili Animefestí web a začali nasazovat rozličné soutěže pro pobavení návštěvníků. Velká část z nich pochází z pera páně Jarníka, což mi coby šéfovi programu sice usnadňuje práci, ale stejně na něj, potvoru jednu, žárlím, že mne tolik věcí nenapadá!

Listopad

Co se vysílání týká opět nuda, co se con týká, proběhl Akicon. Reportáž z něj tu někde určitě najdete, takže vlastně ani není moc o čem se zmiňovat.

Prosinec

Podobný případ jako listopad, jen se nekonaly žádné cony a začalo vycházet Akikan. Nejsem schopen dostatečně erudovaně tento inovativní kus zhodnotit, ale kolega Ivanhoe to bude jistě rád a pravidelně dělat za mne. Sám jsem první díl sledoval skoro hodinu a střídavě jsem kroutil hlavou a krvácel do mozku. Harémovka plná orálního sbližování, kouzelných plechovek se sodovkou a barvitých dialogů typu „hej, co to děláš, to musíš pusou!“ je asi opravdu nad mé síly. Zbavit se nadbytečné přítelkyně tím, že ji nechám zvětrat, to by mne také nenapadlo. Po skončení dílu jsem měl před očima mžitky a hlavou se mi dokola honila slavná retro-mantra ze seriálu Rychlá rota – „Už jsi náš, vše co máš ať vyšumí“. A abyste si nemysleli, že si vymýšlím, přikládám audioukázku toho, jaké zvuky máte vy i vaše plechovka vydávat, když z ní pijete:

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

Nakonec toho nebylo tolik, kolik jsem se původně bál. Opět se ukázalo, že takových animáků, které by opravdu stály za to, je jako šafránu, zato kreslených koziček jsou televize i internet plné. Nelíbí se mi to, ale těžko s tím něco udělám, navíc kozičkám poměrně rychle vyrůstá konkurence v podobě jednoho ze stěžejních témat – globálního oteplování. Nezbývá než doufat, že příští rok tu bude lepší (production I. G. ohlásili hned dvě věci na které se těším jak malej), jenže to je optimismus podobné úrovně jako že studio Sunrise opět začne dělat seriály s kvalitním scénářem.