Japonsko se pomalu vzpamatovává z války a život se vrátil do starých kolejí. V malém městečku, nebo už spíše větší vesnici, žije Šinko, dívka s neposlušnými vlasy a dědečkem snílkem. Protože je celá po dědovi, má hlavu plnou jeho příběhů o mocném městě, které na tomto místě vyrůstalo před tisíci lety. V jejích představách domy znovu povstávají z prachu času, opuštěné polní cesty se mění v rušné ulice a polovyschlý potůček se mění v důležitou říčku. To, že jak ona sama říká „vidí“ tyto věci, staré tisíc let, připisuje kouzlu pramínku svých neposlušných vlasů na čele, místu, kterému říká mai mai (odtud také originální název filmu Mai Mai Šinko to sennen no Mahó – Mai Mai Šinko a tisíciletá magie). Když se do městečka přistěhuje nový doktor se svojí dcerkou, malou Kiiko, Šinko záhy získává pro své fantazie nového spojence. Kiiko je sice zpočátku velmi tichá a uzavřená, pod záplavou živelné energie, která z Šinko tryská, se ale pozvolna otrkává a začíná se zapojovat do kolektivu. Z vyšňořené Tokijské dívenky se tak postupně stává zablácená a bosá vesnická cácorka.

Příběh, který napsal Nobuko Takagi, přetavil ve scénář a natočil pán jménem Sunao Katabuči. A můžu říct, že odvedl zatraceně dobrou práci. Příběh o něčem tak prostém i složitém zároveň, jako jsou dětské sny, přátelství a fantazie, nelze točit polovičatě, nebo vznikne nesourodý slepenec připomínající parodii na Timura a jeho partu. Mai Mai bych se nebál označit za poctivý film pro celou rodinu, kde se naprosto přirozeně pojí svět fantazie a bezstarostného dětství se syrovou upřímností a těžkostí světa dospělých. Nevypráví o neskutečném dobrodružství, nevynáší morální soudy, nedává dětem žádná mravoučná poučení. Za celý film se vlastně nestane vůbec nic převratného, krom toho, že hrdinové skutečně žijí své životy. Jednoduchá, banální a dějově prázdná věc, řekl by někdo. A přesto, když na plátně dobíhaly závěrečné titulky a my se s Christofem chystali k odchodu, naplňoval mne úžasný pocit. Radost z toho, že jsem takto jemný a přesto silný příběh viděl, kombinovaná s tichou nevěřícností a úžasem z toho, jaká témata si režisér troufl do příběhu pro děti zapracovat. U nás by si toto nikdo kreslené natočit nedovolil, možná tak Svěrákovi hraný film a ořezaný o části, které si hrdinové představují.

Nemalou měrou se na tak silném zážitku podílelo i celkové zpracování. Jen těžko by bylo možné navodit takovou atmosféru bez skvělého zpracování vizuální stránky. Studio MADHOUSE, ač jsem je nedávno kvůli HotD pomluvil, odvedlo v tomto případě skvělou práci. Za celý film jsem si nevšiml ničeho, co bych mohl vytknout, kresba postav přesně odpovídající zasazení, animace příjemně hravá. Hudební složka za tou obrazovou nezůstává pozadu. Jméno Šusei Murai mi sice nic neříká, ale z fleku bych k němu poslal některá známější jména do učení. V jednu chvíli vystihující Japonsko padesátých let, o chvíli později jemné zvuky starodávného Japonska či radostné melodie hrajících si dětí. Neruší, nezaostává, je nedílnou součástí celkového dojmu. A nebýt starý cynik, asi bych řekl dojemného dojmu. Pokud ve vás zůstal jen kousek snílka nebo dítěte, doporučuji všemi deseti. Ideálně v kině nebo na plátně projektoru.

Další informace: anidb (en), ANN (en), Akihabara (cz) Stránky filmu (jp)