Než se do toho pustím, rád bych poznamenal, že se řadím mezi téměř skalní příznivce všech Macrossů, skvěle jsem se bavil i u Macross 7, který je pro některé „mecha fanoušky“ téměř nekoukatelný. Mimo jiné i proto vnímám „eFko“ trochu jinak než běžný divák, který dostává Macross do rukou poprvé. Nemůže totiž dost dobře vnímat narážky na předchozí série, kterých je zejména co do hudebních motivů opravdu hodně a i přes to, že některé skupiny se pokoušely o vysvětlivky, když si to člověk jen tak přečte, zdaleka mu to nedá tolik, jako když si to sám z ničeho nic vybaví.

Děj „eFka“ je volným pokračováním Macross 7. Stejná vlna kolonizace, jiná flotila. Jako vždy jde o boj lidstva proti neznámému a nepřátelskému vesmíru a zejména pak toho, co z něj na chudáky lidi a Zentraadi zase vyleze. Opět zde krom boje hraje obrovskou roli hudba, která je v Macross sériích vždy klíčem k vzájemnému porozumění. Ne, nespoiluji nic, toto by mělo být každému divákovi jasné již před počátkem sledování. Navíc je tomu v tomto případě ve finále jinak, než se na první pohled zdálo, a tak se nebojím tvrdit, že co do příběhové stránky „eFko“ překračuje pojetí ságy jako takové a posouvá ji někam dál. A posouvá skvěle.

Hlavní mužští hrdinové se jako vždy generují z řad pilotů Valkyrií a hrdinky pro změnu ze zpěvaček. V tomto případě zkusili autoři opačnou metodu než v případě „sedmičky“ a tak hned v prvních dílech vzniká milostný trojúhelník mezi dvěma zpěvačkami a hlavním hrdinou. Nehodlám tu vyzrazovat příběh, ale nemůžu si odpustit jedno drobné rýpnutí – podle mne měli Ranku udělat drobánko starší, takto její soupeření o Alta se Sheryl nepůsobí dostatečně věrohodně. A to bez ohledu na to, že Rance je ve skutečnosti nějakých 15–16, Sheryl 17 a Altovi také tak nějak. Vzhledově vypadají poslední dva jmenovaní alespoň na 20 a chuděra Ranka tak na 13–14. Tato skutečnost je pro mnohé diváky jako pěst na oko a ani já, přes to, že Megumi Nakajima coby její seiyuu, odvádí naprosto skvělou práci, jsem ji jako případnou možnou partnerku hlavního hrdiny nemohl skousnout. Zlatá Mylene Flare Jenius, té sice bylo v „sedmičce“ čerstvých 15, ale působila starším dojmem.

I přes tento drobný nedostatek je „eFko“ seriálem, který na první pohled uchvátí animací a hudbou a ve chvíli, kdy už si na tento neuvěřitelně vysoký standard začnete zvykat, vás začne táhnout před obrazovku příběhem. Jak je v sáze zvykem, první díly se nesou ve znamení boje proti nepochopitelnému cizímu nepříteli a ve znamení hudebních pokusů hlavních hrdinek. Ve druhé půli se ale příběhová linie rozjíždí naplno,  a jak jednou člověka chytí, nepustí ho až do konce. Tím spíš, že tentokrát je celý příběh pojatý podstatně dospěleji (o to víc jako pěst na oko Ranka někdy působí – grrr). Důležitým prvkem je také to, že jde o příběh zasazený do ucelené ságy, takže směřuje odněkud někam (nejde o žádný příběh z alternativních vesmírů, kde se prostě jen plecháčům říká Valkyrie a veškerá další spojitost minimální) a má prostě dvacet pět dílů (údajně kvůli tomu 25. výročí) a šmytec, takže nemají scénáristé prostor pro blbosti a zároveň příběh nezačne diváka nudit. Mimochodem, pokud patříte jako já mezi fanoušky O.S. Carda, všimnete si místy až zarážející podobnosti některých pasáží – scénáristé se podle mne nechali inspirovat.

Zapomeňte na pološílené a veskrze neživotaschopné charaktery Gundamu 00 či Code Geass – to jsou jen plytké pokusy jak zaujmout znuděného diváka. Macross F proti tomu představuje klasické archetypy hrdinů, kteří sice nemají tolik psychických poruch, ale o to jsou reálnější a jaksi… lidštější. Netvrďte mi, že se ztotožňujete s hlavními hrdiny výše zmíněných seriálů, neuvěřím vám (možná s výjimkou Lockona nebo Sergeje, coby prakticky jediných příčetných postav 00). Naproti tomu sžití se s postavami „eFka“ by nemělo dělat potíže nikomu (no možná sžití se s Rankou si nedovedu představit – mým osobním favoritem je Michael Blanc).

Kdybych si měl půjčit kamarádovo oblíbené označení, použil bych pro hudební stránku seriálu naprosto bez obav označení „kulervoucí“. Yoko Kanno je špičkou ve svém oboru, prakticky legendou žánru – a v Macross F je ve vrcholné formě. S brilantností sobě vlastní se nebojí občas použít hudební motivy z předchozích sérií, které pamětníky vysloveně zahřejí u srdce. V pravdě geniální tah, protože díky podobným momentům fandové „eFku“ odpustí kdejakou drobnost. Pokud bych měl opět použít srovnání s Gundam 00, tak hudba je tam prakticky jedinou opravdu kvalitní věcí, Kenji Kawai prostě také umí. Ale i tak stojí Macross F o pěkných pár příček výš (a ano, jsem si vědom), že při „aimo aimo“ se některým lidem pěnila krev v žilách).

Poté, co jsem se podíval na poslední díl, jsem měl jasno. Macross F se okamžitě zařadil na absolutní špičku žánru, kde bude trůnit spolu se seriály Tengen Toppa Gurren Lagann a Eureka 7. Mimochodem, pokud by někomu přišlo, že jsem nějak zaujatý vůči Gundamům, pak na svoji obranu dodávám, že SEED se mi jako seriál líbil, to až u DESTINY a 00 jsem nedokázal přežít víc jak 14 dílů.