Mé první dojmy ze seriálu a o čem by měl vůbec být, si můžete přečíst tady. Mé finální dojmy… no pokusím se je nějak vměstnat sem. Snad to půjde. Pokud ne, byli jste varování předem.

Představte si, že jdete s rodiči na návštěvu psychiatra a během cesty po blázinci se ztratíte. Pokračujte tím, že si představíte, jak bloumáte po pokojích, vidíte různě nemocné jedince a střípky jejich pokroucených realit. Zakončete to polstrovanou místností, ve které se vás ujme zanedbaný třicátník ve svěrací kazajce a začne vám vyprávět o svém vnímání světa, o tom jaký je a jak drsný v tom světě je. Něco z jeho vyprávění vám přijde povědomé až důvěrně známé, ale s většinou nebudete schopni se ztotožnit a tak vypravěč začne zvyšovat hlas ve snaze přesvědčit vás o své pravdě, až nakonec skončí u nepříčetného vřeštění.

Zvládli jste to? Pokud ano, fajn. Takto totiž aktuálně vypadají mé dojmy z Chaos;Head. Animačně vydařený kousek s decentní podkresovou hudbou a velmi diskutabilním obsahem. A bohužel není to ani tak příběh, který činí celek diskutabilním. Seriál vypráví o klukovi, trpícím chorobnou představivostí, který při známce problémů utíká do vlastního světa a postupně zjišťuje, že svět kolem něj je mnohem šílenější, než si dokázal představit a že se mu (vyzbrojen vlastními deziluzemi) musí postavit. Poměrně zajímavý nápad, jehož prvky už se jistě prohnaly několikrát hlavou každého z nás a to jsme ani nemuseli vidět Matrix. Otázky na téma co je ještě realita a co už jsou naše iluze jsou staré jako lidstvo samo. Jak se postupně děj zahušťuje, nutí diváka čekat na každý další díl.

Bohužel, je tu prvek, který toto nutkání celkem úspěšně otupuje až likviduje. A tím prvkem jsou postavy, zejména pak hlavní hrdina. Ale k němu až nakonec. Záporňáci jsou lidé trpící mesiášským komplexem v takové síle, že i já si vedle nich můžu jít leda tak plácat bábovičky na nejbližší píseček. O nějaké racionalitě nemůže být řeč, prostě více či méně nepříčetní magoři. Protože je teď hrozně in emo style, nesmějí chybět nějaká ta traumata z minulosti. V tomto seriálu budou jejich nositelkami dívčí hrdinky. Se sadismem sobě vlastním autoři mladým emo dívkám i emo klukům vysvětlují, že když budou mít traumata dostatečně zajímavá, dokáží si kdykoliv zhmotnil vlastní speciální žiletku, které se v seriálu říká Di-sword. Bohužel o zajímavosti části z nich se dá v rámci seriálu poměrně úspěšně pochybovat, o tom, že některá jsou zařazena jen aby se neřeklo  ani nemluvě (v seriálu se s nimi prakticky nepracuje, slouží jen jako záminka proto, aby mohly být hrdinky na hlavu).

No a nakonec nám tu zbývá hlavní hrdina. Hrdina, který činí celou sérii prakticky nesledovatelnou. Já už se několikrát zmiňoval o tom, že se vynasnažím nebýt vulgární při popisu postav, ale je mi líto, tentokrát skutečně nelze jinak. Takový prototyp überemo se hned tak nevidí. Nejen, že je ta kopa hoven, která sama sobě říká Knight Hart, zbabělá tak, že by se i Shinji zastyděl, ona je navíc hysterická v takové míře, že pochybuji o jejím mužství. Vůbec bych se nedivil, kdyby seriál sponzorovala firma vyrábějící Pampers. Inkompetenční i inkontinenční stavy hlavního hrdiny jsou totiž až k posrání. Zhruba 80% z celého seriálu se hlavní hrdina zmítá v pochybnostech, hystericky křičí, panikaří, umírá hrůzou nebo utíká do vysněné reality. Občas to zvládá i vše najednou. Co je na tom však nejhorší je fakt, že i přes to se kolem něj hromadí paštičky k nakousnutí (viz předchozí odstavec), které většinou tuto jeho zbabělost a slabost milují nebo jim alespoň přijde roztomilá. Vážně k zblití.

Pokud si myslíte, že dokážete Takumiho přežít, doporučuji seriál vyzkoušet, některé věci vám pravděpodobně přijdou povědomé. Je však třeba mít na paměti, že stejně jako v případě Shinjiho se Takumiho stavy s postupem děje nelepší, ale naopak. Pokud vás popis hrdiny odrazuje, doporučuji vyhnout se seriálu obloukem, realita je mnohem horší.