Na první pohled je Angel beats seriálem o boji proti krutému osudu. Předčasně zesnulá mládež přichází na místo připomínající rozsáhlý areál soukromé školy. Zde se mají začlenit mezi řadové studenty a naučit se akceptovat nevyhnutelnost své smrti. Kdo se zařadí, je časem odeslán „dál“. Na toto uspořádání dohlíží „božská vyslankyně“, která se snaží potírat rebelie proti systému. A že tu rebelové jsou. Část studentů totiž nic akceptovat nehodlá, se svojí smrtí se nechtějí smířit a udělají vše proto, aby se nevypařili. A do tohoto světa přichází Yuzuru – mladík trpící ztrátou paměti. Ani průměrný divák nepochybuje, že právě on bude nejdůležitějším kouskem skládanky a osobou, která vše vyřeší.

Proč je to až takto zřejmé vysvětlím později, teď trocha opěvování na téma animace a hudba. Animace patří k tomu nejlepšímu, co vám prozatím letošní rok může nabídnout. Je čistá, na první pohled působí neúsporně (rozpočet určitě nebyl z nejnižších) a to i přesto, že hráči renai her se jen těžko budou bránit dojmu, že místo koukání na anime zrovna jednu hrají. Postavy jsou vykresleny precizně, školní pozadí působí uniformním a prázdným dojmem (záměrně), prostě jako ve hrách. Efekty jsou… některé dobré, jiné… nechci říct na pěst, tak zlé to rozhodně není, ale rozhodně zbytečně chaotické – zejména při větších bojích. Hudba se celou dobu snaží navozovat tu správnou atmosféru, je přítomna i ve formě odbojové kapely, jednotlivé motivy správně zapadají, prostě pohůdka. Jen má člověk opět trochu pocit, že… když se mrknete na autora hudby, bude vám to jasné.

Původní příběh a koneckonců i scénář má na svědomí stejný člověk. A bohužel, tady to funguje o poznání méně než hudba. A platí to jak o ději, tak o postavách. Začínám upřímně nenávidět producenty a scénáristy, kteří si myslí, že aby byl titul úspěšný, je třeba do něj narvat od každého něco. Jen jim lze klást za vinu, že AB nedosáhlo takové kvality, jaké mohlo. Mísí se zde pocity a témata, které připomenou Gantz a Haibane Renmei, tým rebelů vede Haruhi, Tenshi, coby entita, proti které „Haruhi“ a její tým bojuje, zase nápadně připomíná mé oblíbené geniální světlovlasé postavy typu Teresa (FMP), Ruri (Nadesico), Lumiére (Kiddy Grade) nebo Felli (Regios). To by až tolik nevadilo, archetypy jsou to celkem populární. Co už ale vadí je záplava „doplňkových“ postav. O jejich minulosti, důvodu pobytu v tomto svérázném očistci, nebo o čemkoliv, co by z nich aspoň trochu dělalo lidi, se toho moc nedozvíme. Pan scénárista to do nás většinou naleje v rámci jednoho dílu, ve kterém tyto postavy rovnou ukončí. Jedinými postavami, které tak v rámci postupujícího pokusu o příběh projdou vývojem (hlavního hrdinu nepočítám) jsou předsedkyně studentské rady (Tenshi) a její zástupce. Hlavního hrdinu vynechávám čistě proto, že mi přijde jako typický hlavní hrdina japonských dating simů – tedy vlastně divák. Je od počátku v podstatě na výši, jsou mu svěřovány nejdůležitější úkoly a postavy se mu bez zjevného důvodu otevírají bez sebemenší námahy. Přitom se to dalo rozepsat o tolik lépe! A kdyby se nevěnoval prostor hovadinám, šlo by to nacpat i do 13 dílů.

Prostor pro hovadiny je další ze slabin tohoto jinak velmi příjemného kusu. Scénárista se snaží budovat atmosféru tajemného dramatu a vyrovnávání se s minulostí, každá z postav má za sebou pohnutý život (nebo aspoň smrt), nad kterým by se kámen ustrnul.  Tak proč do toho proboha každou chvíli cpát naprosto zbytečné komponenty, nelogicky se chovající postavy a hypertrofované gagy?! Někdo by měl v Japonsku vydat Čapkovo „Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort“ a scénáristy s ním mlátit od rána do večera. Místo vytváření hluchých míst, které jen boří atmosféru, by pak třeba napsali pasáže, kde se postupně seznámíme s vedlejšími postavami, které by pak nemusely působit jen jako laciní statisté. Závěr by pak třeba nepůsobil tak uspěchaně.

Možná vám přijdu až příliš kritický a máte pocit, že tento seriál si takto přísné zhodnocení nezaslouží – a možná máte pravdu. Mluví ze mne zklamání, protože AB se mohlo zapsat mezi nezapomenutelné tituly. Má pro to hodně předpokladů. Konec je sice uspěchaný, ale… vyrovnávání se s vlastní minulostí, se svým životem… to jsou témata, která mám rád, a která dnes dost mladých potřebuje. Aby se naučili žít. Žít tak, že nebudou litovat ani sami sebe, ani svých činů.  Příběhy některých postav jsou příjemně dojemné, v těchto pasážích se seriál dostává do příjemné hloubky, ve které se dobře cítí každé melancholické srdce či každý romantik. Angel Beats doporučím všem, kteří mají podobná témata rádi, ale žádný extra zázrak nečekejte. Až po dokoukání prvotní síla emocí odezní, zůstane vám na patře hořkosladká pachuť.

Další informace: anidb (en), ANN (en), Akihabara (cz)